DEN 4 Port de Alcudia a hike Cala Bóquer
- Evička!
- Aug 13, 2018
- 4 min read
Ráno jsem měla opravdu náročný budíček. Denča otevřela okenice a moje citlivé oči brečely dobrých 20 minut z rozdílu intenzity světla s okenicemi a bez nich. Snídaně v hostelu byla v ceně noclehu. Dost chudá, ale vždy lepší něco než nic. Denča tu spala další noc, pro mě to ale byla dnes noc poslední na tomto místě. Domluvily jsme se společně, že si tu nechám pár věcí, abych nemusela celý den v batohu tahat všechny svoje věci. Vzala jsem si tedy to nejnutnější - opalovák, foťák a peníze s mobilem a vyrazila směrem z Alcudie pěšky do Port de Alcudia - prostě k moři. Den před tímto jsem si zamluvila přes internet auto od 19. hodiny večerní, ale na internetu bylo spousta strašáků, že to nepůjčují na klasickou platební kartu, nicméně pouze na kreditní kartu, kterou jsem si v Kanadě zrušila a českou žádnou nemám. Proto jsem raději naplánovalaV cíli mě čekala nádherná dlouhá bílá písečná pláž. Nádhera! Port de Alcudia je určitě plná dovolenkářů s dětma, ale rozhodně je to ještě krásnější hotelová oblast než v Port de Pollenca, kde je to všechno jaksi naňahňané a dost betonové. Podél pláže vedl dlouhý chodníček pro rodinky s kočárkama i pro ranní či večerní (vlastně i celodenní) běžce. Tak když probíhal jeden nadšenec, hodily jsme na sebe s protichodkyní výraz bezeslovný, ale všeříkající. Dovolená, obrovský pařák a on běhá! No rozhodla jsem se jít bosky na písku čerstvě urolbovaném a hledala, zda náhodou nějaká vlna nepřinese mušličku. V půjčovně aut mi potvrdili, že mi auto půjčí, já se zaradovala, pán mi řekl, ať si pro auto přijdu dřív - asi chtěl být dřív doma. Tak jsem vyrazila zpátky k pláži přes milion stánků a obchůdků kýčovitých věcí, v jednom z nich jsem si koupila nové sluneční brýle jako suvenýr - to jsem měla v plánu už od začátku mého španělského dobrodružství. Ve Sparu jsem si koupila oběd, který si dám v cíli naplánovaného hiku. Autobusem jsem se přesunula zpátky do Port de Pollenca, ve kterém jsem si naplánovala ten výlet. Netušila jsem, kama se tam jde, pouze jsem na wifině vyhledala začátek hiku a doufala, že to najdu. Za autobusovým nádražím se šlo kousek podél cesty, u kruháče bylo malé parkoviště a u něho už cestičkou mírně do kopečka na můj výlet přes kopec ke krásné zátoce, kterou jsem si předem obhlídla přes Pinterest - tak totiž hledám všechno info o svých budoucích výletech, které si chci trošku předem obhlídnout, aby mi nebylo líto, že něco vynechám.
Můj výlet byl trošku takovou pevností boyard. Musela jsem plnit úkoly, abych se dostala dál. První úkol bylo otevření branky. Zdá se to být jednoduchou, vlastně až primitivní činností, nad kterou se nikdo ani nepozastaví. A právě proto je překvapitelné, co se stane, když se otvírá TAHLE branka. Dámy a pánové, tuto speciální branku vymyslel nevím kdo, ale spodní část branky byla napevno až ke kolenům, tudíž jsem otevřela vlastně polovinu železné kontrukce, a to horní část. Proto se občas ujistěte při automatickém provádění činností, že opravdu fungují jak mají, protože já se o tuto branku málem zabila. A přepadnout s drahým foťákem a mým tělem přes zábranu vysokou až po kolena, když jsem si zároveň neudělala žádné pojištění, to je docela na nasrání. Naštěstí jsem se včas zastavila a branku vklidu překročila bez známek zranění. Došla jsem k nějaké cihlové budově a výhled na okolní kopečky a Port de Pollenca byl až překvapivě krásný na to, jak malý kopeček jsem vyšla. Kýčovitě modré nebe mi dodávalo energii na to, abych si každou minutou mohla uvědomovat, jak skvělou dovolenou jsem si pro očistu duše zvolila. Druha branka. Sakra. A na ní řetězy, zámky a nikama jinama se to obejít opravdu nedalo. Tak jsem se tam na dobré tři minuty zasekla. Než mě z parkoviště dohnal mladý pár s dítětem na zádech. Trošku mi bylo trapně, ale zeptat jsem se musela. Zda se jde jinou cestou, jestli se to otvírá až někdy v pozdějších hodinách než ranních a tak. Nevěděli, ale pánovi místo tří minut stačila minuta asi jedna. Zvedl kovovou tyčku, otevřel branku na straně, kde nebyly žádné řetězy zamčené v mohutných zámcích. Bylo mi tak trapně, že jsem jen konstatovala, že tu dovolenou opravdu potřebuji, zasmáli se a šlo se. Předběhla jsem je a nasadila tempo. Ale to nešlo. Všude to bylo tak krásné, že jsem foťák nedala z ruky. Na cestě jsem nepotkala moc lidí, zároveň jsem tam ale nebyla sama. Sem tam jsem potkala kozy požírající místní vegetaci. Asi není nic moc třeba dodávat, protože všechnu krásu okolo mé cestičky uvidíte dole v galerii na fotkách. Kdybych vynechala tenhle hike, určitě by mě zpětně mrzelo, že jsem tam nešla. Zátoka s nádherně modrým nebem byla klidná, i přesto se tam promíchalo pár lidí. Všichni na kamenité pláži samozřejmě vytáhnou svačinu. Proto ty chytřejší kozy nepožírají místní vegetaci, ale klopýtají si to po všech kamínkách právě k vám. Pokud jim nic nedáte, jdou za dětmi opodál, protože ty nejsou buď tak ve střehu nebo se rády podělí. Cestou zpátky jsem si užila dokonalého pařáku a kozy jsem chválila, že jí tu zeleň křupavou a né chleby a čokolády od lidí. U moře jsem smočila nohy a pozorovala rodinku z Anglie, zatímco jsem čekala do pozdní večerní hodiny, abych si mohla vyzvednout auto. Fiat Panda. Mini autíčko, ve kterém jsem si naplánovala dvě noci a jeden den. Přijela jsem za Denčou do hostelu, šla si pro věci, šly jsme si projít město, protože nepršelo, mohly jsme si vklidu dát zmrzlinu, sednout na lavku a pokecat o tom, že takto vlastně vidíme městečko víc než z turistického pohledu. Lížem zmrzku vedle místních babiček, pozorujem kluky jak si hrají s balonem a obcházíme si nějaké ty uličky města i dál, kde už není turistické centrum. Okolo školky, nemocnice. Fiat Panda nevede žádné wc ani sprchu, aspoň vyčůrat se stihnu v hostelu, s rukama si rychle omyju i nohy, čímž je základní hygiena dá se říct splněna. Však zítra nebo pozítří se třeba okoupu v moři, uvidíme!
Comments