DEN 6 Z pláže do Vídně

Ráno jsem se probudila, už si ani nepamatuju snídani - nejspíš nějaká za chodu, vyrazila jsem klikatýma cestama zase zpátky. Po cestě jsem potkávala neustále silniční cyklisty, kteří byli častokrát rychlejší v zatáčkách a při klesání než já.

Výlet končí až doma, takže i když tento den byl pouze ten "dojezdový", já se rozhodla si ho ještě užít. Auto jsem měla možnost odevzdat až po obědě v Port de Alcudia, takže jsem to vymyslela dokonale. Do Port de Alcudia jsem dojela v pozdní ráno a rozhodla se pro odpočinek. V autě zamkla všechny věci, našla svou oblíbenou kadibudko-převlíkárnu, ukázala světu špeky v plavkách a kochala se průhledným modroučkým mořem s písčitou pláží. Chvilku jsem ležela, chvilku se plácala v moři, ale nešla nikam daleko. Zjistila jsem, že nejen, že mám strach o svoje věci v batohu válející se v písku bez dozoru, ale taky se bojím velké mořské vody. Nemám strach se žraloků ani jiných potvor, ale prostě otevřený prostor s vodou se mi jaksi nezamlouvá.

Vymyslela jsem si skvělý oběd. Jídlo, které by se dalo zkombinovat s vínem. Mokré plavky jsem zabalila do ručníku a už šla hladová k autu. Odevzdám přece první vklidu auto, potom teprve si můžu dát vínečko a oběd. Na chlapy při vracení auta se stačilo usmát a říct, že je auto v pořádku, oni ho pořádně skoro ani neobešli - jakoby mi věřili, že jsem tak skvělá řidička a zvládla to neodřít o skálu nebo o jiné auto míjející se někde v serpentince.

Auto odevzdáno, plavky s ručníkem v ruce, batoh na zádech a já můžu konečně to víno!

V restauraci jsem si dala lasagne, víno, vodu, pozoruji dítě sedící vedle stolu, posíláme si Hi5, pusinky... Další dítě ztrácí na přechodu pro chodce botu a dává to najevo hlasitým brekem. Tatínek se rychle vrací a obouvá dítě, to přestává panicky brečet a jdou dál. Lidi nosí pro děti lopatky na písek, všemožné potvory nafukující. Sem-tam projede někdo na kole, ale většina lidí chodí z pláže či na pláž a do hotelu či z hotelu. Vidím stejně oblečené kamarádky - asi výhodný nákup někde u stánku. U vína se rozjímám a užívám si výborného oběda. Stále mám pocit, že je to vše levné, protože mám přece jen zažité dolary a v eurech mi to přijde stejná částka. I přesto, že kanadský dolar je kurzově o 8-10 korun levnější než euro. Taky si to hezky pletu. Každou peněžní částku končím slovem dollar. Někdy mi to nedojde, někdy se rychle přeorientuju na euro.

Zaplatím a jdu, rozjímání bylo dost.

Naposledy se procházím po plážové pěší stezce a čekám na autobus. Zpožděný autobus přece jen jel a já po cestě nic zajímavého asi ani nezažila.

Až let do Vídně - to byl zážitek. Nejdříve jsem před kontrolou příručáků vysypala z plavek a ručníku všechen písek, vyhodila kartonové cedulky s nápisy měst ze stopování, přeskládala všechny věci pečlivě tak, abych nemusela zdržovat, zároveň tak, aby se mi tam vlastně všechno hezky vešlo. Nastupování do letadla bylo bezproblémové, klidné. Byl večer, stmívalo se a my měli už odlétat. Skrz komplikace se ale neletělo. V letadle jsme seděli hodinu a půl, zpoždění bylo dost velké, hlavně já si nesbalila večeři, že se najím až někde na letišti ve Vídni. Mezitím jsem alespoň upravila všechny fotky z Mallorcy a i část fotek zákazníků. Byl to čas k dobru, dokud se mi nevybil Mac. Jakmile se vybil, byl tu prostor pro konverzaci se spolucestujícími. Letadlo bylo plné čechů - teda Moraváků! Však máme Vídeň taky blíž než Prahu! Moji spolucestující v trojsedačce vedle mě byli z Rožnova pod Radhoštěm. Tak nějak jsme se zakecali, seznámili, taková ta běžná komunikace. Dozvěděla jsem se, že to byla paní s bratrem, protože manžel se bojí lítat. Letěli na krátké prázdniny za její dcerou, která tam pracuje (nebo studuje?). Došlo na tykání. Nepamatuju si jména, ale buď se tak opravdu jmenovali, a nebo jsem si to domyslela. Byl to Mirek a Radka - nebo tak nějak! Nabídli mi spolujízdu do Brna, kde mám zaparkované své auto. Odmítla jsem taktně. Vzpomněla jsem si na fakt, že taktní odmítnutí je někdy zásadní chyba. Řešili jsme to pořád v Kanadě. Takovéto "Chceš čokoládu?" "Ne, díky" - potom už je na povaze člověka, zda se zeptá podruhé či potřetí "Dáš si čokoládu?" "No, tak jo". Na odvoz se mně naštěstí zeptali ještě jednou. Juchů, už jsem neváhala a řekla spokojené "ano". Radka s Mirkem měli auto na parkovišti někde u Vídně, neuměli ani jeden pořádně anglicky, takže byli rádi, že jsou se mnou. Sotva co jsem došla z veřejných toalet ve Vídní na letišti, dávali mi do ruky jejich telefon, abych se domluvila se šoférem dodávky, který nás má odvézt na letiště. Nepamatovali si ani společnost provozující tento servis, ani místo, kde mají dojít. Nějak se to domluvilo a my už se nechali odvézt k jejich autu. Několikrát se mi Mirek omluvil za luxus jeho auta. Bylo ale uplně parádní! Takové cestovatelsko-stavebně podnikatelské. Prostě jakýsi pick up který jel, i když neměl airbagy pro všechny cestující. Doporučila jsem jim v zápalu vykládání lavečku, kterou má v Rožnově pod Radhoštěm moje spolužačka nábytkářka z výšky. Prý se tam na tu lavku půjdou posadit a ohodnotit ji, když už je v jejich městě. I přesto, že stojí skoro v centru, neví o ní. Paní Radka poznala, že jsem docela ukecaná, a že by to ona nemusela poslouchat mé příběhy ve 2 hodiny ráno, sedla si taktně dozadu a usla.

Byly 2 hodiny ráno, já usínala, ale bála se o řidiče. On přece usínat nemůže. Tak jsem se snažila mluvit, ptát se, neusínat, držet vřelé kafe, které si koupil, snědli jsme napůl čokoládovou tyčinku z benzínky pro energii. Ono se to nezdá, ale v noci je ta cesta z Vídně do Brna docela dlouhá. Díky bohu za Kanadu a cestovatelské zážitky, které ho možná ani nezajímaly, ale já aspoň mohla o čemkoliv mluvit, aby nebylo ticho a nezavíraly se mu oči. Člověk má zabavit cizího člověka a zároveň se hlídat, aby neusnul. V Brně mě vysadili hned u auta, protože uprostřed noci bych nechtěla vysedat jinde než u něj, natož jít pěknou dálku k němu pěšky přes nádraží a pochybné uličky. Byla jsem jim opravdu vděčná!

Nejhorší bylo ale to, že jsem se já musela teď probrat natolik, abych nejen upoutávala pozornost cizího řidiče, ale taky abych zvládla řídit své auto. Takže někdy ve 4 či v 5 ráno jsem si to fičela svým autem z Brna domů po dálnici, nechtěla jet ve tmě moc rychle, ale zároveň jsem nechtěla jet pomalu, abych byla brzo doma. Zlatá střední hudba. Divokej Bill, UDG a Vypsaná Fixa mě zachránily! Písničky skupin, které znám nazpaměť, jsem zpívala o106, rozhlížela se po divočácích a srnkách. Najednou jsem byla doma. Venku se rozednívalo a já bez sprchy zalehla rovnou do postele. Sůl z moře a písek z pláže jsem ze sebe smyla prostě později. Nezájem, byla jsem unavená!

206a

204a

209a

209a

207a

205a

208a

210a