DEN 2 Valldemossa, Deia, Port de Soller, Soller
- Evička!
- Jun 5, 2018
- 6 min read
Z letiště se vydávám autobusem do centra Palma de Mallorca. Zapomněla jsem, že ti Španělé mají na všechno čas, takže nákup nových slunečních brýlí se zatím nekoná. Otvírají v 11! Prošla jsem si pár uliček kvůli tomu, že jsem čekala na odjezd autobusu do Valldemossy. To je městečko, které bylo inspirací Fryderiku Chopinovi při komponování. Nádherná atmosféra městečka tam byla stále, dokonce to nepokazil ani dav turistů na každém rohu. Procházím si tedy nějaké ty krásné uličky, užívám si vnitřního klidu i přes všechen zmatek. Fotím si každou blbost, procházím uličky, kde je méně lidí. Zjišťuju, že jsem si zapomněla koupit krém na sluníčko a nemám ani nic na hlavu. Takže aspoň ten krém se snažím někde sehnat. Měla bych se naučit španělsky. To, že mám v mobilu staženou aplikaci Duolingo, mi vůbec nepomáhá.
Je to opravdová očista duše si takto někam vyjet. Nevíš, co budeš dělat, zjišťuješ vše až když je poblíž wifi a až se ti chce. Takže jsem si jen zhruba naplánovala co bych chtěla. Valldemossa je již splněným cílem. Dále se potřebuju dostat do městečka Deiá, ze kterého půjdu párhodinový hike směrem k refuge house, kde budu zkoušet ubytování. Z Valldemossy do Deiá mi jel autobus až za hodinu a půl a já malé městečko měla prošlé křížem krážem. Tak jsem si na připravené cedulky na stopování napsala “Deiá, please.” To aby věděli, že neumím španělsky. Tak jsem si říkala, že si tam teda stoupnu a na chvilku to zkusím. Věděla jsem, že tady je stopování naprosto bezpečné, navíc u tohoto městečka. Najdete tam převážně staré rakušáky na dovolené a nebo také rodinky. Takže sotva jsem zvedla cedulku, už mi jedna rodinka z Paříže zastavovala. Jsou tu od čtvrtka na týden na dovolené a půjčili si auto na prozkoumání ostrůvku. Dobře jsem usoudila, že já si auto půjčovat nebudu. Nedá se vůbec nikde zaparkovat a furt se ta autíčka musí někde vyhýbat v těch mini uličkách. Paní rok studovala v Montrealu, tak padla řeč i na Kanadu, na cestování a malý chlapeček vedle mě si mě ani neprohlídl. Zaujala ho více dřevěná loutka, kterou měl jako suvenýr z Mallorcy. V Deiá jsme se rozloučili a já už se rozeběhla opět do všech uzunkých uliček. Jedna krásnější než druhá. Kamenité domečky doplněné o nádherně rozkvetlé kytky, stromy a keře mě dostali natolik, že jsem uplně přehlídla první refuge domeček, od kterého začínal můj hike. Tady jsou různé obtížnosti pěší turistiky od východu ostrova až po západ. Souhrnně je to kamenná stezka GR221, která vede od městeček až po vrcholky hor. Já si vybrala easy část u pobřeží ostrova, stoupání víceméně procházkové, klesání ne moc nepříjemné, takže ideálka. Akorát to bylo dlouhé dost. V tom vedru jít 10 km po kamenité cestě je něco jiného, než když si to jdete po rovince někde mezi dědinama. 4 hodiny výletování v tom vedru mi daly zabrat. Proto jsem ihned zastavila na super zastávce asi v třetině výletu. Byla to taková zahrádka. Místo stolu byl obrovský pařez asi z palmy. Okolo 3 židličky. Další stůl, u něhož byly židličky 4. Ze stezky se šlo schodkama přímo na toto krásné posezení se super výhledem na moře. Krásná skalka s květinami a kaktusy, na stromu lampionek, byl tam zvonek na pařezu, asi na svolávání kamarádů k vážným diskuzím. A vedle olivovníku byla hromada prázdných flašek od vína. Taky tam byl kyblík se šlupkama od pomerančů. Asi dobrá párty. Přemýšlela jsem tedy, jestli to byla něčí zahrádka, na které jsem obědvala veku se sýrem, nebo ne. Pokud ano a nikomu to nevadí, jsem z toho maximálně nadšená. Však proč si člověk hlídá soukromí natolik, že nepustí nikoho přes plot? Pokud jsem byla nezvaný host, stejně jsem tam byla a měla myšlenky, že jsem vítána. Takže pocity jsem měla stále krásné. Je to takový dobrý projekt. Zajímalo by mne tedy opravdu, jestli je to veřejné či neveřejné.
Hike z Deiá k refuge house nebyl nijak náročný, ale byl zdlouhavý. Byla jsem mokrá jak myš, i když nebylo více jak 30 stupňů. Potkala jsem do protivky pár lidí, ovcí, koz, prošla ohradou s oslíkama a bezpečně ji taky zavřela, aby neutekli. Celou cestu jsem šla sama, neměla jsem potřebu si zpívat nebo se bát, měla jsem svůj vnitřní klid, prohlížela krásy okolí a bylo mi skvěle. Jakmile mě čekala poslední půlhodinka chůze, trošku se to vleklo. Neustále jsem fotila a měla vlastně spoustu času. Bylo teprve asi 5 hodin, blížil se večer a co já bych unavená do té doby dělala? Na další procházku jsem se už opravdu necítila. Přišla jsem v pohodovém tempu k domečku, paní mi ale mile oznámila, že bohužel pro dnešní noc už má plno a pro mě nenajde ani jednu volnou postel. Škoda, taková škoda! V okolí domečku pobíhaly kozy, skákaly po stromkách, aby se dostaly ke štavnatým listům, vedle domečku byl maják, výhled na moře při východu slunce mohl být doslova pohádkový. Nedá se nic dělat. Čekala mě další půlhodina chůze a věřte, že s tím puchýřem na noze z lodiček ze sobotní svatby se šlo opravdu těžce, protože náplasti dnešní doby nejsou udržitelné na bolístce. Zapomněla jsem si nastříhat ty klasické náplasti z lekárničky doma. Tak jsem sešla dolů k pláži, pláž a cestu oddělovaly obrovské palmy, začínalo kapat a já hledala možné ubytování na jednu noc na jedné z wifin, které byly bez hesla. S mou vybitou baterkou to taky nebyl nijak extra kladný zážitek. Ono by ani nešlo o to se schoulit někde jako bezdomovec, ale šlo mi o to, že jsem se opravdu nutně potřebovala osprchovat a batůžek mi přes noc nesměl zmoknout. Našla jsem hostel, kde booking hlásal poslední volné místo, což samozřejmě nebyla pravda, nicméně se opravdu bojíte, že skončíte pod mostem, tak jsem to rychle zarezervovala. Hostel byl sice v městečku dalším a dále od moře, ale na autobus jsem statečně počkala, snědla u toho banán s pár lískovými oříšky na hlad a uklidnění a vše dopadlo dobře. V městečku Soller, kde mě na ulici nějaký chlapec poslal pusu, málem jsem ji dostala opravdicky, protože uličky i chodníky jsou tu opravdu úzké a já bych ani nestihla zareagovat jak jsem už šla z posledních sil. Uličky byly čím dál užší a já podle ukazatele na google maps hledala svůj hostýlek. Přidala jsem do kroku, protože jsem se na tu zatracenou sprchu opravdu těšila!
Hostel vypadal dokonale. Staré dveře a interiéry spojené s novými prvky, vítejte v hostelu Sollér. Nádhera! Vybrala jsem si jednu ze tří volných patrových postelí na pokoji, vybrala jsem si tu nejvíce v rožku, protože jsem tak nějak tušila, že jdu do postele jako jedna z prvních.
Hodila jsem si věci do vysunovacího šuplíku pod postelí, vzala kosmetiku a ručník a běžela do sprchy. Oprala jsem si mýdlem vše, co jsem měla na sobě, protože by bylo fakt nechutné vše dát dohromady k sobě do jednoho batůžku. Ostatně do rána by to mohlo uschnout určitě! Po dokonalé sprše, ve které jsem stála fakt dlouho jsem si zanesla věci do kuchyně a připravila si večeři. K tomu jsem si vzala macbooka, abych sepsala pár zážitků z dnešního dne - a zase jsem se rozepsala, zjistila program na další den a taky nocleh. Tak moc jsem se ponaučila, že jsem našla další hostel v dalším městečku, který jsem rovnou zarezervovala. Ten ale zdaleka nebude tak nádherný jako tento. Všechno tam mi dávalo tak příjemnou náladu, že jsem měla sto chutí zůstat déle. Kdyby to nebylo na tak blbém místě, určitě bych si rezervovala ještě další noc. V kuchyni jsem si mohla uvařit z vlastního a přitom se kochat vzorovými kachličkami na zemi, u svíček na masivním dřevěném stolu jsem mohla ráno pojest snídani, kterou jsem si večer zarezervovala, spát v pohodlné posteli s bílým povlečením, i když pravda na patrové posteli.
Podemnou spala ukecaná němka, takže jsem ve výsledku uplně brzo spát nešla. Vyprávěla mi s nadšením o jejím potápěcím zážitku prvním i druhém. Prvním s mořskou nemocí, druhý zážitek vykládala jako nejlepší a nejúžasnější zkušenost a zážitek na světě. Ta Němka měla tolik energie! My se tam tak rozvykládaly, že vlastně nevím ani její jméno. Do konverzace se vložila i Portugalka z Lisabonu a Francouz z Paříže, a tím mě trošku i osvobodily, protože já už opravdu usínala a věřím, že jsem usla v půlce věty. Nemám ani tušení, kdo na pokoj kdy přišel, kdy odešel.
Comments