Businessman Chedar

Krátké, a přesto dlouhé zimní dny a večery.

Tady je zima opravdu neskutečně dlouhá. Tak proč se občas nezahřát úsměvy hezkých chlapů, kteří k nám do kavárny chodí? Zajímalo by mě, proč vždy na hodně škaredé a hodně pěkné lidi člověk zírá. A tak přemýšlím, jestli jsem tak škaredá anebo tak zajímavá pro toho businessmana, co sedí přesně v mém výhledu. Navíc chodím do práce skoro pořád odmalovaná a nechutná, protože tu v Kanadě zažívám tisíc hezčích věcí než práci. A přece jen se mi často stane, že mezi výletem a prací mám třeba 20 minut, z toho 15 minut je cesta do práce. Businessman sedí ve výhledu, když mluvím k zákazníkům, ve výhledu, když steamuju mlíko nebo když čekám, než se překape espresso. Vzhledem k tomu, že tam asi seděl už nějakou tu dobu, než jsem přišla a začla mi směna, docela brzo odešel. Ale den mi udělal hezčí i tak. Když odcházel, podával mi hrnek od kafe šetrně, a přitom se mi díval do očí. A už jdi pryč! Já totiž neumím mluvit anglicky, když se mi někdo líbí. Vždy řeknu hroznou kravinu.

Odešel.

Přišel.

Jaktože přišel znova? Sedl si na to samé místo, provokoval za jakékoliv situace. Ať už mluvím na zákazníky a on na mě doslova zírá, ať už jim ohřívám sandwich. Nutí mě to usmívat se, ale jsem v rozpacích. Když jsme se omylem potkali v uličce, kdy on šel směrem k záchodům a já pro špinavé nádobí, začli jsme se líbat. Prostě to přišlo. V kavárně to nebylo busy, vlastně jsme tam byli skoro sami, nikdo nás neviděl a mně to přišlo jako hrozná rebelie.

Nikdy nesmíme zametat a mopovat okolo zákazníků. Já mopovala v těsné blízkosti a mezitím zjistila, že se ten “můj” businessman jmenuje jaksi, ale jméno si nepamatuju. Jsem to já, no. Řekněme že jméno je Chedar. Bylo to totiž asi nějak podobně. Je to jméno sýru, který je tu velmi populární, ale já ho přesto nemám ráda a vyhýbám se mu. Ale tomuto Chedaru se vyhnout nedalo. Hnědé kožené boty se sladěným páskem, tmavě modré kalhoty a jemně puntíkovaná světle modrá košile, kdo se tomuto sakra taky ubrání? I když neměl modré oči, měl božský úsměv. A on to věděl!

V kavárně v té době nebyly kamery. Jenže kdybych napsala, že s ním čekám miminko, byl by to jasný aprílový žert.

V ten den jsem zavřela kavárnu tak špatně, že si ráno při otvírání na úklid stěžovali. Stane se, že už svého jak-to-říct- asi “blízkého” člověka nikdy nepotkáte. A i když jsem s tím naprosto smířená, přece jen bych si chtěla připomenout, jak vypadal. A tak sleduju řidiče jakýchkoliv modrých trucků, protože v jednom z nich on odjel.

Ani propagace mého fotografického umění neprošlo. Prstýnek už na ruce totiž měl.