DEN 9 a 10 - opouštíme poušť po Route 66, jedem do Las Vegas a zas dál.
- Evička!
- Feb 18, 2018
- 8 min read
Cestou z Joshua Tree parku to byl neskutečný zážitek. Všude poušť. A v rozpařeném vzduchu se ztrácela úzká asfaltová silnice do nekonečna. Do nekonečna! Chvílema to byla opravdu jen vyprahlá půda a nic. Chvílema i kaktusy. Chvílema kaktusy všude, chvílema jen sem tam jeden. A tak nás v té poušti zaujalo solné vyprahlé jezírko, schránky pro domy v okolí tak 20 kilometrů. Pak nás nemělo co dalšího zaujmout v tom "ničem". Už jsme ani nedoufali, že potkáme v téhle poušti člověka či další domeček. A ona tam benzínka! Jelikož nevíme docela nevíme, kam až nás zavede zbytek benzínu v nádrži, rozhodli jsme se natankovat. Just in case! Nikdy nevíte co se přihodí a s plnou nádrží v poušti je v hlavě přece jen větší klid. A byla to benzínka jak z filmu. Typická odřená benzínka, kde si představujete klasickou přestřelku mezi kovboji na koních či týpků na motorce či v prorezavělém cadillacu. Žádná díra na kreditku, tu se platí cash. Rozhodujeme se, kolik chceme natankovat, přitom už na nás hledí chlapík, který netrpělivě čeká, za kolik teda vezmem benzín, hlavně ať už vypadnem. Za opaskem pistolka. Nebyla dětská. Tak s tou přestřelkou jsem nebyla ve svém fantazijním světě až tak daleko. Chce se nám na záchod. Jenže ty záchody, to nechcete ani popsat, natož vidět. To nejde ani popsat. Brouci všude, smrádek, možná netekoucí voda..a my s Terkou se rozhodovaly, zda jít ven a riskovat, že nám týpek vynadá s pistolí v ruce...Haha. Tu benzínku jsem si chtěla vyfotit, ale tak jsem se bála, že jsem se neodvážila na nic. Vevnitř na benzínce jsem vydala tedy dvě desítky dolarů a chtěla recept. Ten nám pán vydal. Ručně napsáno na papíře $20 a snad ani nic jiného. Než mi vydal tento doklad, abychom měli přehled o všech výdajích naší low-cost dovče, všimla jsem si, že měl na výstavce látkové nášivky a odznaky policejních složek z různých koutů světa. Bylo jich jen pár, ale opravdu celosvětové. U všech cedulka, že je to neprodejní kus. A hádejte, jedna z nášivek byla z ČR. Usmála jsem se jako sluníčko a s pánem to moje nadšení ani nehnulo. Uvědomila jsem si znovu tu pistoli za kovbojským koženým opaskem a upalovala do auta. Pán nám natankoval záchranných pár litrů za $20 a my upalovali rychle pryč. Ale hned po chvilce jsme zastavovali. Nutná byla totiž fotka s nápisem “ROUTE 66”, která byla na silnici. Jedeme tedy po té slavné route 66, kdesi v poušti mezi Californií a Nevadou.
Jakmile se blížíme k Las Vegas, začínají se v pouštích objevovat budovy. Architektonicky skoro nesmyslné budovy uprostřed dálnice, na kterou jsme konečně vjeli. Casina. Jedno vedle druhého. Sem tam Mekáč. Sem tam benzínka. Čím více byla hustota casin, tím více jsme věděli, že se blíží Las Vegas. Máme hlad, takže hledáme kousek stínu, kde bychom si mohli uvařit oběd. Je fakt vedro. Stínu nikde. Hustota horkého vzduchu nám nedělala uplně nejlíp, ten hlad taky ne. Proto vjíždíme do Las Vegas a já se cítím dotčeně, protože je Jirka zbytečně nepříjemně nasranej, přitom se přece těšíme na Vegas a hlad máme všichni. Jsme na tom stejně, tak bojovat nemá cenu! Znovu tankujeme, nakupujeme, vaříme jídlo, kupujeme si s Terkou víno na večer. Koupily jsme si 1,5l vína, protože klasická sedmička by nás vyšla draze. Low-cost, mysli low-cost! Víc vína, míň peněz, ideálka. Těšíme se do bazénu, chceme se schladit a zase se pořádně osprchovat! Walmartová umyvadla přece jen nestačí uplně vždy. Check-in v hotelu je až ve 4PM, takže máme spoustu času. Ale vzhledem k dopravě, neshodám s časovým posunem, window-shoppingem v outletech, jo dobře někteří si něco koupili. Ztrácíme se v systému popojíždění aut u hotelu, tak rovnou parkujeme v podzemním parkovišti a doufáme, že je to v ceně hotelu. Taháme tašky přes celá casina, nákupní střediska, abychom se dostali v suterénu k recepci. Express self check-in nefunguje, takže čekáme v řadě, dostáváme nakonec s úsměvem 3 klíčové karty do pokoje. Zabookovali jsme si 2 dny předem nejlevnější a nejjednodušší hotelový pokoj pro 2. Bylo to okolo $230 se vším všudy za noc o víkendu. Uplně zadarmo, teda aspoň tak to vnímáme, když to rozpočítáme mezi tři. Přes recepci se plazíme se všema taškama, igelitkama, špinaví od písku a všech předešlých zážitků, furt se plazíme, protože projít zpátky casina, food courty, nákupní střediska, všechny uličky k výtahu, který potřebujete, je zázrak. Palace tower je naše část hotelu. Pokoj č. 583. Jdeme uličkou plnou dveří do pokojů a naše číslo pokoje jaksi chybí! Tak jdeme dál, jdeme dál a náš pokoj nemá obyčejné dveře. Má je dvoukřídlové. Apartmán. Naleštěné podlahy, co se blýskaly, že jsme se tam s těma špinavýma nohama báli i stoupnout. Pokládáme věci a šmejdíme plní úsměvů. Já trochu s obavou, že tohle přece nemůže být klasický nejlevnější pokoj, který jsme si zarezervovali. Luxus. Luxus! Apartmán se skládal z jedné ložnice s dokonalou postelí, ze dvou koupelen, průchozí sprchy, tří záchodů, malé kuchyňky s barovým pultem a třema barovýma židličkama, jídelním stolem určeným pro důležité kancelářské schůzky a gaučem v L tvaru, na kterém by mohlo sedět snad i 15 voňavých chlapů nahoře bez. Přes okna od země ke stropu jsme si mohli prohlídnout celý náš hotel a bazény. Chceme rovnou skočit do bazénů! Tak si trošku ulijeme vínka a pivečka, trošku to bodne. V tom vedru stačí pár hltů a už běháte v hotelovém županu dole mezi lidma v casinu a je vám to upřimně uplně jedno. Běháte v těch hotelových nazouvákách a županu, sem a tam, hledajíc venkovní bazény. Ani nám nedošlo, kolik už je hodin, bazény byly zavřené. Ale nevadí, my si to vynahradíme a schladíme tam ranní kocovinu. Přijíždíme tedy zpět do apartmánu, dáme si všichni dokonalou sprchu, poprvé a taky naposledy s Terkou konečně použijeme žehličku na vlasy. Jirka nás nepoznává a usmívá se, snad nám to teda aspoň trošku sluší. Aby taky ne! Vegas! Jídlo máme uvařené v plastových miskách, tak si dáme, abychom nebyli hned na šrot. Řeknu vám, dokonalý to kontrast jíst v tom apartmánu z těch plastových misek, ze kterých jsme odhodláni jíst celé září.
Míříme do ulic. Plno lidí, turistů. Všude jde slyšet cinkání peněz. Všude se točí nejen ty cinkací mince. Já bych teda chtěla vidět, koho Vegas nefascinuje. Já jakožto člověk absolutně nestarající se o finanční stránku života s určitým nezájmem o svět týkající se drog, casin, rádoby pózy životní úrovně, jsem byla naprosto fascinovaná uplně vším. Uplně vším. Kdybych měla zažít nějakou velkou párty, kterou bych si chtěla fakt pamatovat, naplánovala bych ji určitě ve Vegas. A co zůstane ve Vegas, to zůstane ve Vegas. Tuhle větu jsem neměla slyšet, protože od této chvíle to rozjíždím. Oční hry na každého chlapa na ulici, který se nevodí za ručičku s nějakou slečnou. Ok pokud jde slečna první a on druhý, oční hra může probíhat i na ty zadané. Je to sranda. Terku to učím, nevěřím jí sice, že nikdy nehrála oční hru s holkama. Dlouhé pohledy, to je celé, co ta hra obnáší. Ok Jirka to s náma vzdává a ztrácí se kdesi v baru, zatímco my si na schlazení kupujeme v mekáči snack size zmrzlinu Mc Flurry. Kromě dlouhých pohledů občas věnujeme zrak uplně něčemu jinému. Né občas, ale docela často. Ty prokleté blikající cedule všech obchodů, barů, show, casin vás pořád táhnou. Je to neskutečné ovlivňování lidí a opravdu to chápu, co se tím “zůstane to ve Vegas” rozumí. Tady člověk není člověkem. Tady člověk není tím, kterým ho vychovávali. Rozumným, nepodléhajícím reklamám, lákadlům, penězům. Dáme jeden drink, já ulovím opětovné pohledy rovnou dvou chlapů. Aby jsem nevypadala, že to hraju na všechny strany, dopijem, zaplatíme a jdem zas lovit pohledy do ulic. Tam je jistější, že nás nikdo nebude v tom ruchu ulic následovat. A Terce se daří. Hned druhý pokus a už se k nám vrací pár týpků. Jsou tmavší a neumí moc anglicky. Ale řekli nám, že jsme pěkné rusky, hlavně Terka. Ta je jasná! Jasná Ruska. Ok, díky! Ovíněné se smějem jak puberťačky a já zkušeně volím taktiku jít přesně opačným směrem, než tam ti dotyční. Pro případ. Jirka se ztratil uplně a je nám jasné, že ho uvidíme až zpátky na pokoji (doufám), takže už ho ani nehledáme. Ve Vegas si člověk může (a taky nemusí) uvědomit, jak je svět jednoduchý. Marketing, reklama, značka. Kraviny, blbosti. Pijem! Vegas! Stejného člověka v ten večer nemáš šanci potkat, tak si můžeš dělat, co chceš. Pokud ve Vegas strávíš i druhý večer, určitě tam potkáš uplně jinou bandu turistů. Ve Vegas snad ani nikdo nemůže bydlet?! Jen ti pracující, no.
Zatímco Jirka si užíval pivečka na baru, my už měly s Terkou hned několik pouličních společností, které by se o vás mile rády postarali. Jména si nemusím pamatovat, anglicky pokecám opilá víc než střízlivá, já možná v ten večer rozuměla i lidem mluvícím jinak než anglicky.
Celá Strip Las Vegas je šíleně dlouhá hlavní turistická ulice s milion casinama, barama, hotelama všech tvarů a barev. Nedošly jsme ani tam, kam jsme plánovaly. Já mám puchýře na nohách, vždyť už dobrou hodinu a půl jdeme pořád dál a dál a bez vody a najednou se musíme tou samou cestou i vrátit na hotel. Příjemnou odměnou mohla být fontánová show před hotelem. Škoda, že jsme přišly na samotný konec a nevěděly, kdy bude další. A byly jsme tak šíleně unavené, že jsme byly rády, že jdeme spat. Třeba už tam bude Jirka! Od vchodu do hotelu je to k našemu pokoji ještě minimálně 20 minut cesty. A my jakožto už 10. dnem sedícím v autě nám to určitě prospělo, ale zároveň nás to pěkně znavilo. Umřely mi málem nohy. A ani se zas pořádně nevyspíme, protože ráno si musíme nastavit budíka, abychom stihli ty hotelové bazény! Za každou cenu tam musíme!
DEN 10
Budíček. Bazének. Kocovinka. Výtah nám nedělá uplně dobře a výtahový spolucestující se nám směje se slovy “That's Vegas!” Okey no. Římské skulptury, architektura, tyrkysově modré bazény. Dělám si pár selfieček, ale s mou postavou je to jak do lehčího časopisu. Na druhou stranu přes prsa mi nejdou vidět špeky. V bazénku se fotíme, plaveme, užíváme studené vody, přemýšlíme, co si dáme na snídani. Po druhé a zároveň poslední hotelové sprše provedeme check-out na recepci a kupujeme snídani. Kafe a obrovskou výbornou pizzu! V porcovaných malých sáčcích mají parmezán. Bereme to ve velkém. Mňam. Boží pizza, boží parmezán, náhodně nám zbylo ještě pár sáčků, a tak nás čeká výborný caesar salát někde v dalším dnu v parku. V plastové misce samozřejmě. Před odjezdem musíme hodit něco do těch mašinek přece taky. Vegas! Zhltne nám to $1 a pomačkáním všech tlačítek se to rozjede, napíše to credit $5 a ihned vybíráme. Vyhrát pětinásobek vložené částky je vážná věc. Druhý vhod jednodolarovky nic. A třetí taky nic. Vyčerpala jsem své zásoby určené pro vhození do mašin. Jirka měl taky tři pokusy po jednodolarovce. Vzhedem k tomu, že to vlastně byly společné peníze pro všechny, dohodli jsme se výherní částku rozdělit na tři rovné díly. Jirka vyhrál dalších $15. Takže vlastně dnešní snídaňová pizza byla zdarma. Koho tohle nepotěší?
Z hotelového casina si míříme rovnou do nákupáku. Celé je to v takovém řeckém stylu domečků, místo stropů je vytvořená oblouková modře nasvícená noční obloha. Vypadá to fakt jak reálné. Ulovím oční hrou zas jakéhosi modrookého kolouška. Modrooké já můžu. A dost, už odjíždíme z Vegas! Zastavíme se jen ve viktorce (Victoria's secret), koupíme jakési to prádýlko a můžeme odjíždět. Nejvyšší čas, ať stíháme!
Den 10 je dnem přejezdovým. Jirka má větší kocovinu jako já, takže řídím. Vymotáme se z parkoviště a samozřejmě nás karty nechcou pustit přes závoru. Zavoláme na pomoc přes jiné tlačítko. Nicméně jsem neslyšela ani půl slova co slečna říká vzhledem k pískajícím pneumatikám, vrnícím motorům a hrající hudbě. Tak tam stojíme ještě asi další půlminutku a já volám znovu. Řvu co mám za problém. Asi vypadám zoufale, protože se najednou otevře brána a paní nás má konečně z krku. Díky.
Z Vegas míříme před Hoover Dam přehradu. Nejobrovitější přehradu na světě. Ve Vegas jsem přemýšlela nad sílou davu lidí, tady jsem přemýšlela nad neuvěřitelnou sílou přírody s člověkem dohromady. Kupujeme pohledy, suvenýry, Jirka spoustu knížek o Hoover Damu, takže se cestou i dozvíme pár zajímavostí. Bylo to skvělé obzvláštnění naší cesty. Ono tu přírodu musíte mít s městy trochu vyváženou. A tohle byl zlatý střed. Řídím až do městečka pod Grand Canyonem. Ani už nevím, kde jsme to přesně spali. Možná to bylo v RV parku, kde jsme nevyužili ani kapku energie a vody, jen jsme to prostě neměli kam zaparkovat. Teda myslím, že to byl tento den, protože tam v těch mini městečkách Walmart není!
Comments