Jsem tu rok. A co teď? Článek plný otázek - bez odpovědí!

Ani já sama nemůžu věřit, jak ten čas rychle letí!

Byl říjen osmnáctého a mně končila víza, která jsem měla přesně na rok. A co teď? Samozřejmě rad, způsobů jak zůstat déle a zpráv ať už jedu sakra domů bylo nespočet.

Není to jednoduché zůstat. A o to horší a složitější je odjet zpět domů.

Nechci nechat kus života tady, nechci ztratit vše, co mám doma a rozhodně nechci unikat událostem mých známých jako jsou těhotenství, zásnuby, svatby, nové setkání, zážitky z cestování.

Našla jsem si způsob, jak tu zůstat déle. Prodloužení pracovních víz do ledna. Jenže! Na začátku prosince mě musí vylosovat na další víza, která potřebuju, abych tu přežila aspoň do Peťčiné svatby v Česku. Tzn. do června. Vlastně do května, v květnu fotím ještě jednu svatbu kamarádů v Kroměříži. Za minimálku, za kterou tu pracuju plus za málo hodin, které tu mám, se jen těžko uživím jako turista dalšího půl roku. Samozřejmě když už, tak chci mít další zážitky a nepřežívat tu jen u telky, když za to “přežívání” budu platit takové prachy! A další věc je ta, kam chci cestovat, když nebudu moct vyjet do zahraničí a bude tu tuhá zima? No právě.

Jak tu můj kanadský život začínal, tak i pokračuje. Tím myslím přesně tohle: hlavní slovo a řekla bych i jednoslovné motto života tady je: “HOUPAČKA”.

Jeden den jste odhodlaní střílet z fleku nápady, jak tu sakra zůstat, jak je vše dokonalé a opodstatněně neopustitelné!

Druhý den, ač je jen o pár hodin pozadu od toho prvního dne, je uplně na nic. Vždyť nemá cenu tady zůstávat. Mám tu skvělé kamarády. Ale nemám tady rodinu a ty, se kterýma jsem vyrůstala. Nemám tady peníze ani pořádné zázemí a volnost. Mám tu jedině tak prošlý mezinárodní řidičák. Dělám tu uplného ukrajince, přece nechci do konce života pracovat jak ukrajinec! Jsem víc než jen blbec co lije hektolitry mlíka do papírových kelímků s troškou kafe.

A víte co je uplně nejhorší? Že nikdy nemůžete odhadnout do jaké houpačkové nálady se zítra zrovna probudíte.

Vše je strašně nejisté.

Nevíte - jak dlouho tu budete moct být.

Nevíte - jestli máte šanci dostat víza. A s těma vízama to fakt není sranda. Tohle pochopí asi jen ti, kteří to sami zažili. To není tak, že přijedete, dostanete víza, pracujete. Achjo.

Nevíte - jestli vám prodlouží pojistku na auto, když nemáte řidičák.

Nevíte - jak říct v práci, že vám možná přijde dopis s vyjádřením govermentu, že nesmíte pracovat.

Nevíte - kdy letět zpět do Česka.

Nevíte - to už jsem tu psala, ale fakt nevíte, co bude na další den!

A můžete se strachovat jak chcete, nijak to stejně nezměníte.

Cestování je dokonalé, žití v zahraničí vlastně taky. Ale i přesto, že nejsem materialista, zjišťuju, že jak nemám nic tady, tak stejně tak nemám skoro nic ani v Česku. Člověk aby pořád někde s něčím začínal. A teď si mám poradit? Co je tedy vlastně jistota? Odjet za jistotou do Česka? Upřímně, trošku jsem utekla od svých několikaletých nekončících kamarádských vztahů s chlapama, utekla jsem koloběhu ve víc než vytíženém podnikání - už hned po pár letech. Utekla jsem od každoměsíčních nemocí ze stresu. Utekla jsem od toho, že jsem neměla čas na své myšlenky, natož na své tělo. Naopak zkušenosti v cestování jsou úžasné a samozřejmě se učím stále všemu novému. Znám pár lidí, kteří měli možnost vycestovat, neudělali to a litují do teď. Jenže tady v zahraničí je to zase stres. Jakožto flegmatik a extrovert to možná vnímám jen tak povrchově, ale hodně introvertně. Málokdy to na mně poznáte.

Dost už stěžování. Mezi tím vším stresem jsem si koupila lyže. Hned v listopadu jsem je otestovala na nově koupený skipass. Jezdím si po výletech. Jezdím si lyžovat. Nechávám se vozit na výlety. Mezi těma dokonalýma zážitkama a fotkama z dokonalého kanadského života, co každý vidí na facebooku, si stresu a negativity nikdo všimnou ani nemůže. Ha, třista lajků na mém kanadském fotoalbu. Nojo, nechám všechny žít v pohádce, že je to tu naprostá pohádka.

A furt tu mám v hlavě tu otázku, na kterou jsem si doposud neodpověděla.

Co mám sakra dělat?

Ke konci listopadu jsem se rozhodla skoro jasně. Tady mě nic nedrží, z Česka mám novinek tolik, u kterých chci být, že nemůžu zůstat jen tak v Kanadě.

Sama.

A pak mě povýšili. Ok, povýšení znamená starosti navíc, dělání většího otroka za zvýšení platu o $0,4 za hodinu. To je mi pokrok! Haha. Ale zas ten pocit, že jsem před rokem dojela bez angličtiny a teď jsem v práci vyhrála nad kanaďankou, která se snažila o povýšení už nějakou tu dobu. Jo furt sice vařím kafe a ohřívám sandwiche, nicméně k tomu musím organizovat všechny své kolegy. Organizování mi nevadí, aby to neznělo jako další stěžování si. Musím se teď starat o to víc o chod celé kavárny, protože majitelka plánuje být v kavárně čím dál méně. Tak na týden jsem měla houpačkové dny rozhoupané v té lepší polovině. Majitelka jela na dovču a já se 10 dní starala o vše sama, takže k dobře rozhoupaným dnům přišel i pocit, kdy jsem si řekla, že asi uplně blbá nebudu. Navíc jsem po těch 10 dnech dostala pochvalu.