Mr & Mrs Fry

Pan a paní Hranolkovi.

I když v Kanadě zdaleka není tolik McDonaldů jako ve Spojených státech, příjmení novomanželů mi k té svatbě tak nějak sedí.

Tak tedy October 14th, říjen. V Calgary už byly opadané stromy, protože podzim tu začíná barvit listí už v srpnu. Párkrát už i sněžilo, tak jsem byla hodně zvědavá na naše svatební počasí. Modrá obloha a nádherných 9 stupňů. Nic víc jsem si ani nemohla přát. I když ono mlhavé počasí má taky něco do sebe.

Vstávám před sedmou hodinou ranní, protože mám být u nevěsty na 9. Ráda bych i vstala později, ale hlava mi to nedovolí. Hodně myšlenek, nápadů, taky spousta zvědavosti a o to víc nervozity. I když to je zhruba nějaká 80. Svatba s foťákem v mém životě, přece jen jsem měla z těchto zaokrouhlených osmdesáti jen 3 svatby v angličtině - a to vždy jen napůl!

Calgary, i když je to město se stejným počtem obyvatel jako má Praha, je dvakrát větší rozlohou. To znamená, že jsem si dala řádný předstih pro dojezd do nevěstina domu, kde mě čekal začátek práce. A to tedy fotografie příprav nevěsty a jejich družiček.

Vzhledem k tomu, že foťák tu používám jen na cestách, na výletech do hor a na newborn, popř. rodinné focení, nemám pořádně solidní tašku či batoh vhodný pro reprezentaci na svatbách. No co, mám svůj plátěný růžový batůžek s puntíkama z Walmartu, který jsem koupila na Hawaii. Vždyť mi pořád všichni říkají, že na nějaké svatbě byl divný fotograf/zvláštně oblečená fotografka. Uplně rozlítaná. To já tedy šla oblečená na úrovni, takže růžový batůžek je aspoň něco, proč si mě můžou lidi zapamatovat. Když nepočítám svůj akcent mezi všema kanaďanama.

Tak tedy! Ráno. Dům nevěsty.

Ve dveřích mě vítá maminka nevěsty. Dvě čivavy mi chcou odnést boty, které jsem si právě vyzula. Nepodařilo se jim to, tak na mě aspoň 10 minut štěkají a poskakují okolo.

Vstoupím do prostorné kuchyně s jídelnou. Nevěstu se mi nedaří najít, přece jen jsme měly jen 2 předsvatební schůzky ve Starbucksu a já mám mizernou paměť na lidi. Stále se mi ji nedaří najít, protože jsou tu dvě kosmetičky, kadeřnice, pět družiček a pak tedy uprostřed toho babince - juchů nevěsta.

Už zbývalo jen dvoum družičkám dolepit umělé řasy a bylo téměř hotovo. Trošku překvapená kvantem žen na jednom místě jsem stroze řekla “Hi!” a dál moc nevěděla co dělat. Trochu v rozpacích z jazykové bariéry, kdy vidíte, jak všechny poslouchají váš akcent téměř bez odpovědi. Ne vždycky se vám dostane uplně vřelého přivítání, které očekáváte. Ale vzhledem k tomu, že už mám zkušenosti v konverzaci snad se všema typy lidí, co se dokázali narodil, vymýšlela jsem, čím bych si je mohla získat, když né zrovna vtípkama na kanadské úrovni. Ono český humor je přece jen taky sem-tam jinačí. Mezitím, co jsem se snažila vypáčit z nevěsty aspoň to, jak se jí spalo, začly se družičky oblékat. Měly přesně ty šaty, že si obléknete sukni a pak máte dva dlouhé látkové konce, které si můžete jakkoli zamotat okolo těla. Vznikne tím několik druhů šatů. Vzhledem k tomu, že jedna z družiček potřebovala šaty zavázat, ujala jsem se toho, protože jsem měla zrovna 2 minutky, kdy nebylo moc co fotit. Přišla další a hleděla, jak krásně jsem to vymyslela a uvázala. Hned chtěla vymyslet taky něco originálního. Přišla další a chtěla převázat i svoje šaty. Ok, družičky jsem všechny obvázala na tisíc způsobů a od teď jsem už opravdu součástí svatby, protože mě všechny chválily do nebes a začly pořádně komunikovat. Odbourala se ta pomyslná stěna, kterou jsem tam ráno trochu cítila. Ono vždy si ty lidi musíte dostat nějak na svou stranu, aby s váma hezky začli spolupracovat tak, jak potřebujete a chcete.

Nafoceno bylo vše, co bylo potřeba, limuzína už čekala před barákem, nevěsta se rychle navlékla do šatů, holky v rukách držely plechovky piva - lahváče tu moc nefrčí, úsměvy byly na rtech všech přítomných, mohlo se jet na obřad.

V kostele mi farář vysvětlil, kam všude nemůžu. Víceméně to je stejné jako v Česku, ale z nervozity jsem se bála jít téměř kamkoliv, protože kostel byl stavěný tak, že jsem vlastně mohla fotit skoro jen z pohledu lidí od lavic. Achjo. Zas v hlavě ta nervozita, jak to teda mám asi nafotit a zároveň mít hezké fotky? Řeknu vám, fotit svatbu skoro po roce je na hlavu teda pěknej záhul. Už jsem si přes to léto jaksi odvykla!

Svatební mše je stejná jako v Česku, takže mě nic nepřekvapí. Čtení z bible stejné, modlitby stejné, průběh uplně stejný. Farář sem tam vtípkoval a malá družička - skoro dvouletá dcera budoucích novomanželů se v půlce obřadu začala vyslíkat ze šatiček. Miluju, když děti dotváří celou atmosféru obřadů. Pokud je to tedy jejich spontánnost v dobrém či vtipném smyslu. Chytla jsem pár vtipných fotek s ženichovým svědkem, který se snažil malou obléct zpátky, i přes její svůdný pohled, který házela na všechny ženichovy kamarády. Tak jsme se i dost nasmáli. Obzvláštění obřadu Megan a Jamieho bylo také to, že přesně před sliby novomanželů konečně dorazily prstýnky. Bratranec ženicha musel jet pro prstýnky domů, protože na ty se nějak pozapomnělo. Právě včas. A to si ženich do té chvilky myslel, že nevěsta s těma zapomenutýma prstýnkama v kuchyni na lince jen vtipkovala.

Pan farář mi po dohodě zorganizoval, aby se mi všech 150 lidí seskládalo na společnou fotku na schodech a po společné fotce jsme se mohli odebrat do parku, kde následovalo skupinové focení, které chtěli. Naštěstí místo 150 lidí dorazila jen nejbližší rodina a tudíž se udělaly skupinovky jen s rodičema. Uf. Doposud jsem ještě nestihla okouzlit družby - kamarády ženicha, šikovné a neustále vtipkující Kanaďany. Tak jo, zatímco kamarádi vymýšleli s dvojsmysly pózy pro fotky, začli se bavit o dalším tématu s podtextem opět bůhvíjakým. A komentovali to při focení slovy “so good”. Takže jo, teď přichází na řadu získat si i družby. Tak zvolám “It's soooo good!” A hned přichází smích, ten přirozený, od srdce. Fotím co nejrychleji, co to jde! Prý jestli vím, o čem se baví. Samozřejmě že netuším, protože nikdy nemůžu vědět, jaký vtípky si mezi sebou říká parta lidí, co se znají a s čím je to spojené. Ale to je uplně jedno, od teď mě mají rádi i družbáci. Uvolněnou atmosféru při focení vždy potřebujete, takže jsem tleskala sama sobě!

Po focení jsem měla mít cca dvouhodinovou pauzu pro sebe. Třeba na jídlo, oddych, nabití baterek či cokoliv. A oni jeli domů k Justinovi, bráchovi ženicha. Na párty. A tak místo své přestávky jsem tam nakonec byla s něma. Samozřejmě bez alkoholu. Zatímco se tam všichni bavili, já přijela trošku později vlastním autem, využila jsem hned po mém příjezdu na místo chvilku na vyfocení prstýnků a kytek. Tak si sedím v obyváku u skleněného stolu a fotím prstýnky. A hned přišla polovina chlapů za mnou, že co dělám, že to vypadá, jakkdybych jim tam motala jointa. Nojo, zas tak dobrá svatební fotografka “pro vše” nejsem. Haha. Nevím proč, ale všechny párty v Kanadě se odehrávají v kuchyni, ať jde o naše narozeninové či jakékoliv jiné akce, zjistila jsem, že i Kanaďani tráví čas více v kuchyni u pultu a tak v prostoru, než třeba v obyváku. Zajímalo by mě proč! Jestli kvůli jídlu?

Vyjela jsem o trochu dřív do community centre, abych mohla vyfotit stoly bez lidí, ale pozdě. No organizačně jsem to mohla zvládnout líp a být tam dřív, ale nevadí, přesto se mi podaří mít detailovky tak, aby tam nebylo vidět nikoho. Jsem šikovná. Párty začíná v 5 hodin, kdy přijede celá “bridal party” - rozuměj novomanželé s družičkama a družbama. Přivítají je všichni svatební hosté bujarým potleskem a DJ k tomu dopomůže mega-ultra diskotékovou hudbou. U nás by se babičkám protáčely oči do stropu, věřím tomu. Ale mělo to super atmosféru. Občas se vcítím do situace tak, že jsem málem začla hulákat a tleskat i já. A hned když chci pustit foťák z ruky a nechat ho viset jen na krku, vzpomenu si proč tu jsem. Jsem fotografka, která tyto okamžiky má zachytit a vnímat přes hledáček foťáku. Ani netušíte, jak je to složité, když vás něco fakt pobaví a zabaví. Moje věčná slabá stránka na svatbách. Proč jsou ty svatby tak super? Pak to prostě zapomenu vnímat jako práci a bavím se, dokud mi něco neuteče. Pak si teprve vzpomenu, že to mám fotit a né tleskat a smát se jako všichni ostatní!!! Vzhledem k tomu, že je pro hosty připravená rautová večeře, díky vědomostním soutěžím o ženichovi a nevěstě výherní stoly mohou přijít první k rautu. Mezitím fotím stále výzdobu, sweet koutek, protože můj stůl č. 13 je složen nejen z lidí, kteří znají ženicha a nevěstu nejméně, ale jsou to navíc přesně ti odpadlíci, kteří se nevešli k jinému stolu. Nedokážu si představit hůř seskládaný stůl. Kromě toho, že jsem přišla a řekla, že s nimi sedím, neřekli ani slovo navíc než “okay”. Aspoň jsem měla klid a chodila neustále někoho fotit, protože u stolu č. 13 opravdu zábava v nedohlednu. A když už měli společnou zábavu, bavili se o prodeji raketoplánů či nevím o čem.

Ve sweet koutku měli roztomilý dortík, malinký, jen tak na ozdobu a pro tradici společného rozkrojení. Zbytek stolu zdobily muffinky a tradiční donuty. U nás jsou to svatební koláčky nebo frgále, tady jsou to prostě donuty. Nutilo mě něco ochutnat, ale vykašlala jsem se na to. Drží mě zkrátka zdravá strava, kterou se snažíme momentálně - pozor už třetí den - dodržovat s holkama, za další vím, že bych si stejně kousla a nedojedla to. V Česku si nedokážete ani představit, jak moc sladké jídlo je tu sladké. To je snad jen celé cukr. Nedá se to jíst. Zlatý fondán, který se dá z dortu sloupnout. Tady se nedá jíst ani ten dort vevnitř, natož nějaký krém, fondán, marcipán.

Po rautu následovaly proslovy. Krásné proslovy tatínků, svědků, ženicha, nevím, jestli to v té angličtině zní líp, ale tak nějak ta slova vyzněla vždy hezky. Zamáčkla jsem slzu.

Byla jsem ráda, že tahle svatba byla podobná jako české, vlastně jsem si po roce jen připomněla, jak moc mi ta práce s foťákem ve stresu stále jde, házela se kytka, házel se podvazek, potom už jsem jela domů.

Na památku jsem si odnesla na stojánku 4 fotky s nevěstou a ženichem z fotokoutku, dostala jako poděkování tips (dyžka nebo jak to napsat česky) a jela jsem spokojeně domů.

Asi to nezní uplně jako super dokonalá svatba a asi většina z vás čekala zajímavý článek o tom, jak to chodí na svatbě, ale ono to je fakt podobné. A přece byla jiná. Protože to moje první uplně kanadská. A tak na ni budu vzpomínat velice ráda. Z té ranní nervozity se vyklubala super spolupráce a skvělá parta lidí!

Mám ráda, jak se z cizích lidí na předsvatební schůzce stanou na svatbě pařmeni, kteří vás na konci dne objímají a děkují, chválí. A vždycky se těším na tu posvatební schůzku, abych se dozvěděla, jak jejich svatba skončila.

Upřimně to možná bude i ten rozdíl mezi Českem a Kanadou. Protože už jsem tu viděla hned několik akcí, kde do určité dohodnuté hodiny musíte vyklidit prostory včetně seskládaných židlí na kupu, abyste nemuseli platit poplatky navíc. Který opilý Čech na svatbě by chtěl po sobě uklízet židličku?

A teď? Hrozně ráda bych chtěla fotit Indickou svatbu! Je tu velká komunita lidí z Indie, tak třeba někdy!

0