DAY 1 & 2: Problémy na hranicích a málem ztracené auto.
- Evička!
- Nov 13, 2017
- 6 min read
DEN 1
Před brzkým ranním odjezdem jsem byla na svatbě. U Gull lake, které je mezi Calgary a Edmontonem. Večerní cestou po víc než rovné dálnici jsem zkoušela CDčka, které Jirka dovezl z Londýna, abychom měli po cestě co poslouchat. Hraje méně než polovina písniček na každém z CDček. Polovina z toho jsou Kabáti, které já odmítám poslouchat. Další část jsou písničky, které se nedají poslouchat, protože bychom:
usli
usli a už se neprobudili
se zhulení hudbou dostali do tranzu nebo do neznáma.
Z mého dvouhodinového rozboru všech CDček vyplynulo, že nás čeká dlouhá cesta na to, abychom mohli poslouchat zbylých 5 písniček stále dokola. Ale zvládnem to.
Zvládnem. Jirka hned při cestě z Calgary do Vancouveru nemluví, protože špatně nese sekání a neustálé přepínání písniček. A taky nemluví, protože mám špatnou sedačku v autě. Tím pádem já mám po mikině, protože slouží nyní jako doplňková podestýlka zad mé autosedačky. K našemu štěstí jsme nemuseli chystat veliké svačiny. Mám spoustu jídla ze svatby, Jirka chystal další jídlo doma a navíc přes hranice bychom neměli následující den mít žádné jídlo. Takže během jedenáctihodinového přejezdu z Calgary do Vancouveru musíme sníst muffinky, řízky, domácí sekanou, frgále a obrovský kus čokoládového dortu. Jirka řídí, já sem tam dospávám a nechávám si klidně ujít mlhavé, sychravé, deštivé ráno někde v horách.
Přijíždíme do Vancouveru. Zaparkujeme na jediném možném parkovacím místě, kde můžeme stát zadarmo a vydáváme se do Stanley parku. Nejznámnějšího parku ve Vancouveru. U oceánu. Je to zvláštní být tu po skoro celých 3 letech zase zpět. Počasí stejně zamračené, nepršelo, ale dokázala jsem si, že opravdu radši budu mít v zimě -20, ale sluníčko a sucho, než vlezlé sychravo, kdy je okolo nuly. Jinak Vancouver je samozřejmě krásné město se spoustou aktivit, které jsme nestihli. Protože my jsme tu měli v plánu jen projít se před večerem, ulehnout u Terky doma a ráno se vydat přes hranice do USA již ve třech. Já, Jirka a Terka.
Terka bydlí v apartmánu někde uprostřed města, kde na střeše mají příjemné posezeníčko, saunu a vířivku obehnanou okny, abychom se mohli dívat na krásy svítícího Vancouveru. Krása!
Dáváme si tortilly s Jirkovou dokonalou nádivkou, loučíme se se Zuzkou, která tu byla na prázdninách a na další den míří zpátky domů do Calgary. Jdeme spát, nepijem, neponocujem. Teda jen jedno pivko na dobrou noc!
DEN 2
5:30am.
Nechceme stát v koloně na hranicích. Pán u hraničního okénka s podezřele dobrou náladou vtipkuje, až nás to zaráží takto poránu. Na přední sklo dostáváme oranžový papírek a k tomu i pokyny, kam máme jet. Jirka s Terkou nepřekročili hranice autem, tudíž musí do pasu dostat papírek, odevzdat fotky, otisky prstů a zaplatit poplatek.
Jsem žena, to říkám proto, že jsem omylem vjela na parkovišti do pruhu, ve kterém jsou parkovací místa diagonálně, ale v opačném směru. Zajedu tedy na konec uličky, abych se otočila do druhého pruhu a zaparkovala jako normální člověk, když už to tu budou mít na kamerách. Abych se třeba pak nedostala do těch videí o ženách, které parkují a lidé se jim smějí. Jenže jakmile jsem se dostala na konec pruhu a začala se otáčet zpět do dalšího, vyběhl úředník z budovy. Strašně zuřivým hlasem začal řvát, ať zastavíme auto. “STOP YOUR CAR! STOP YOUR CAR!” Tak si pěkně česky v autě mrmlu, že se přece jen otáčím, ať neparkuju jako debil. Však vidí, že nikam neodjíždím a neočekávám tu v 6 ráno nijakou scénu z Kobry 11. Zaparkuju. Hledáme každý svou peněženku, ale jakmile otevřem dveře, úředník na nás stále řve, ať jdeme do budovy a nezdržujem. A jak máme jít do budovy platit poplatky a odevzdávat otisky, když s sebou nebereme žádné ID a peníze? Vřelého přivítání se nás tedy dostalo jen u okýnka, nikoliv u přepážky. To to teda začíná.
U přepážky úředníkovi vysvětluji náš plán cesty. Ono většina Kanaďanů nebo Američanů opravdu nezná místa pár kilometrů od domu, natož někomu vysvětlovat, že spíme v autě, nevíme kdy a kde budeme a budeme v hotelu jen ve Vegas. Samozřejmě na hranicích nebudeme vykládat, že budeme spávat u Walmartu nebo někde prostě zaparkujem a přenocujem. Proto odpovídám, že máme vyhledané campy a parky, kde budeme přespávat, ale nevíme přesně, který den se kdy objevíme. Řekla jsem “we are not sure right now”, toho se samozřejmě chytl a opět se ptal, jestli budeme homeless celý měsíc nebo jak to zamýšlíme. Ono si musíte dávat pozor na každé slovíčko, které se z vás dostane. Zaplatili jsme poplatek, odevzdali otisky, úsmáli se až potom, co jsme odešli.
A ta volnost, kdy opouštíte hranice a jedete pořád rovně, pořádně nevíte kam, prostě co nejdál.
Volnost, natěšenost na vše, co vás čeká. A ono nevíte co vás čeká. Terka usíná vzadu na sedačce. Pohodička. A 80tky v rádiu. Tohle je nejoblíbenější CDčko našeho skoro měsíčního výletu, to je jasná věc!
Před Seattlem usíná i Jirka. Řídím, vidím krásný výhled na město přímo z dálnice, proto zesílím hudbu a probudím všechny - tedy oba - spolucestující. Čekám na možnost jet v carpoolu. To je levý pruh pro auta, ve kterém jedou více jak 2 lidi a nebo pro ty auta, který si zaplatí poplatek. Prostě nejrychlejší pruh, který se hodí hlavně při zácpách. Carpool je boží, cítím se být jako paní silnic, nicméně pokaždé, co do něj vjedu, tak během pár set metrů skončí.
Parkujeme u pobřeží, zase nějaké zadarmo místo u Starbucksu, ale to nebyl cíl našeho minivýletu v Seattle. My jdeme totiž najít 1. Starbucks, který je právě tady, kousek od pobřeží. Jen se obáváme fronty. Mně kafe na cestách moc nevyhovuje, takže si ani nic neobjednávám, jen si to pořádně prohlédnu a jsem spoko.
Procházíme tržištěm, které je tu od kdysi, ochutnávám čerstvé ovoce, hledím na čerstvé mořské příšerky v dřevěných bednách a pokračujem.
Walmart ještě s Seattle. Jirka se ztratil. Chtěl rychle koupit něco v kempovacím oddělení, místo toho se ale ztrácí a hledáme ho pěkně dlouho. Mezitím nakupujem potřebné suroviny do příštích dnů. Těstoviny, omáčku na těstoviny, tuňáka, kukuřici v konzervě, vajíčka, klasika.
Nakoupeno. Jirka se našel. Teda nevím, jestli se našel sám nebo jsme ho objevily, ale dohledali jsme se a to je hlavní.
Nákupní středisko vedle Walmartu. T-Mobile. Mám takový pocit, že počítání účtů bude psycho. I přesto, že mám skvělý pořadník, kdo co platil, neplatil, kdo komu co dluží a tak. To bude miglajs, když jsme na to všechno tři. Za T-Mobile simku jsme utratili asi $50 bez tax a máme v tom 10GB internetu, jakési volání a smsky neomezeně, takže se neztratíme a ještě můžem sem tam hodit selfiečko na facebook a pochlubit se.
Nadšení dobrým kupem se vydáváme zpět na parkoviště. A nemůžeme najít auto. Není to prdel, máme tam i pasy, které jsem v té rychlovce nebrala, ale samozřejmě byly stále pečlivě schované. No ale fakt to není sranda, protože auto nikde. Hezký security pán nás osloví, co hledáme. Popíšu mé auto, náš domeček, kanadská značka, nálepky na zadním skle. Securiťák nenašel, my nenašli. Dobrých 20 minut chodíme po parkovišti a říkám si, že nejsem přece tak blbá, abych nenašla své auto. Jako ještěže Jirka je vnímavý a vzpomene si, že jsme přece vylezli uplně jinačím vchodem, než kterým jsme vyšli. Jdeme zpět do obchoďáku, vylezeme jiným vchodem a auto nás čeká přesně tam, kde jsem ho zaparkovala. To byly docela chvilku i nervy!
No nic, jedeme co nejblíže k San Franciscu!
Po cestě spíme, s Terkou si zkoušíme rtěnky, které si dáme večer ve Vegas na párty, Jirka se snaží nevnímat naše problémy a řídí. Příroda se skvěle mění, oslavíme ty změny kafem ve Starbucksu, potřebujeme něco na povzbuzení, něco s kofeinem či něco sladkého, ono není sranda najet v jednom dni 1300 km. Nevím proč, ale Jirka si vybírá cesty, které jsou krásné rovné, přehledné a já vždy řídím za tmy, v zatáčkách, lesem, takže musím předpokládat srnky a jinou zvěř ze všech směrů a do toho mi můj vaník uplně nesvítí ve tmě nejlíp. Tak nějak jsou ty světla víc do země než do prostoru. Ale zvládáme, Terka spí a my s Jirkou jsme přilepení na předním skle a hledáme srnky. Zároveň nechceme jet uplně pomalu, ať jsme na místě co nejdřív. Našli jsme Walmart v městečku Ridden. První chystání postelí se všema těma věcma není moc sranda. Je to dost zmatek, ale zvládnout to musíme ještě minimálně 15x v tomto měsíci. Takže žádné protesty. V noci okolo nás běhá feťák, sleduju ho, ale ten “naštěstí” náš obyčejný svět ani nevnímal, jen si řval svou a po čase to vzdal nebo se vzdálil natolik daleko, že jsem vklidu usnula. Jakmile odešel tento chlap, přijel přívěs a nechal si celou noc zaplou klimu nebo co to hučelo. Díky, sousede!
Comments