Měsíc s Muhammadem
- Evička!
- May 1, 2017
- 6 min read
Tak se ve mě mísí spousta myšlenek v posledním měsíci. Myslíte, že dokáže spolu být pár, kdy jeden z páru nepije alkohol a nejí vepřové kvůli náboženské víře, zatímco druhý z páru má tradice založené na oslavě úrody, oslavě vlastního chovu a alkoholu? Tím myslím naše české hody plné vína, masopustní průvody plné domácích klobásek a slivovice. Taky trnkobraní, vinobraní, zabijačky, Velikonoce, Vánoce - sakra až teď vidím, jak moc alkoholem založený národ jsme. Všechny oslavy jsou svázané s alkoholem. Ne tak docela kvůli tomu zliskat se a nepamatovat si, ale prostě tradiční přípitek přece nemůže být přípitek vodou nebo džusem?! Ok, sem tam byl i důvod k tomu opít se co nejvíc co to jde.
Odmalička jsem byla vedena k samostatnosti, k zodpovědnosti a má výchova byla založena spíše na volnosti, která byla nenápadně podvázána pravidly, které se dodržovaly snadno, jelikož byly skoro neviditelné. Taky protože byly samozřejmostí. Tato volnost se se mnou táhne celým životem. Když jsem byla mladší, stačilo napsat smsku, že se zpozdím. Teď stačí napsat smsku, že letadlo přistálo v pořádku a já mám kde spát. Je pravda, že všechnu pravdu se zážitky častokrát řeknu až po návratu domů, nicméně si s mým životem nakládám tak, jak mi to přijde rozumné, zároveň dobrodružné a bezpečné.
Ta volnost dělat cokoliv kdykoliv je dokonalá. Každý si můžeme vybrat svou cestu, kterou půjdeme, jaká pravidla budeme dodržovat, co zrovna navštívíme, co sníme, jak se oblečeme a jaký budeme mít názor, čeho nového se chceme přiučit. A každá víra i nevíra to má jinak. A každý to své prostředí, ve kterém vyrůstal, pokládá za normální.
Poznala jsem Muhammada. Zná se z kanadské školy s mým spolubydlícím. A tak tu byl jednou u nás doma na návštěvě. Zaujal mě, ale věděla jsem jedno. Je to přece muslim, nepřijatelné. Automatika. Ale proč?
Muhammad si mě poctivě našel na facebooku, a protože jsem pravý facebookový uživatel, který má miliony fotek na profilu, bylo to docela jednoduché mě najít. Jen jsem na fotkách upravená, nemám vytahanou mikinu a mastný vlasy v drdolu - tak jako vždy doma. Ale přece jen jsem byla stále k rozpoznání, dobré vědět!
Pozvání na první hang out jsem (pod schválením spolubydlících) přijala. Už před pár lety jsme se zájmem s kamarádkou hledaly, do jaké míry se může s muslimy randíčkovat. Takže jsem víceméně už přesně věděla, do čeho jdu. Byli jsme v kině a bylo to super. Ideální anglické rande - přece jen nejsem superspeaker a obavy jsem měla jedině z mojí angličtiny. Muhammad zná česká slovíčka - ta sprostá - protože se už několikrát zúčastnil předešlých českých party. Tudíž je to trošku ověřený chlap co se týče bezpečnosti.
Muhammad je z Pákistánu. A je to momentálně vystudovaný pilot. “Až bude velký”, bude mít domeček v pákistánských horách s velkým pozemkem okolo. Pákistán má za hlavní město Islamabad, v Pákistánu mají na obrázkách nádherně vypadající hory na severní části, včetně K2. V Pákistánu mají prý nejlepší, nejvoňavější a nejsladší mango, jaké kdy jedl. A my vidíme jen ty rozbombardované domečky s rovnými střechami ve vyprahlé části oranžovo-žluté země a nebo zahalené a nábojema ověšené chlapy, co přepadávají a zabíjí lidi v horách. Ale i tohle je bohužel opravdu součást jeho země. Lidé ve městech se tu dělí do dvou různých sort - samozřejmé chudí a bohatí. A tyhle dvě sorty tu spolu navzájem žijí. Takže ve městě najdete i krásně upravované zeleně a čisté chodníky, častokrát ale i otevřené pozemní smradlavé kanály a neskutečně moc odpadků. A neřízenou chaotickou dopravu. Zejména díky vysokým teplotám tu mají stále prašno. Takový přirozený každodenní opar, na který jsou prý všichni zvyklí. Tak nějak mi to popsal. Pokud tam prší, je tam příjemně šedivo a barvy veškeré přírody mají možnost vyniknout v tomto šedém nijakém počasí, které většina z nás lidí nemá rádo a on to počasí miluje. V Pákistánu je vždycky teplý déšť. Tudíž ti vlastně nevadí, že běháš v dešti.
Nenápadně jsem se Muhammada zeptala, kdy se narodil. Občas to dělám, jen ze zvědavosti pro svůj osobní průzkum. Protože chlapi, kteří mě zaujmou - myslím tím fyzicky - mají mou oblíbenou tzv. “křivku lícní kosti”. Tohle kouzlo mají především ti, co mají narozeniny v březnu či únoru, někteří v srpnu a ostatní jsou asi výjimky, protože mají nejen křivku, ale třeba i modré oči. Tuhle “křivku lícní kosti” má taky třeba Brad Pitt, George Clooney, Leoš Mareš, mají ji češi i cizinci, má ji i pravidelný návštěvník kavárny, kde pracuju, taky pár dalších chlapů, na které se prostě nejde mračit. A oni to častokrát vědí. To ale odbočuju. Abych se vrátila k tématu. Proč teda sakra tmavohnědooký Muhammad má to kouzlo? Narozeniny má v květnu. Jeví se to jako naprosto výjimka všech výjimek. Narozeniny v květnu a tmavě hnědé oči. Ta Kanada mě snad změnila! Nicméně potom dodává, že pravé narozeniny má v únoru. Tím se vše vysvětluje. Zas stejná pohádka. No ale nechápu to. Proto jsem se s nechápavým výrazem taky ptala, jak je to možné. Prostě se narodil a jeho rodiče byli líní ho nahlásit. What? Nahlásili ho na konci května, to znamená, že papírově narozeniny slaví v květnu. Takže teď je přesně to období, kdy nevím, jestli mu je vlastně 27 a nebo ještě ne. Chtěla jsem mu říct, že to má dobrý, protože může zapít svoje narozky rovnou dvakrát. (Občas dřív mluvím, než myslím, ale tentokrát mě v hlavě něco bliklo a zůstala jsem bez tohoto dovětku. Možná taky proto, že v angličtině si dávám pozor na to co říkám a trvá mi to trochu déle.) On svoje narozeniny přece nikdy nezapije. Leda tím džusem!
Tady v Calgary žije několik komunit různých národů. Naše česká, řekla bych přizpůsobivá, je zcela opačným případem oproti častým přistěhovalcům právě z Pákistánu nebo Indie. Vytváří tu své obrovské komunity, které drží tak moc při sobě, jak jen to jde. Aspoň mi to tak přijde. Když jsem se zeptala, co můžu připravit k večeři, nedočkala jsem se kloudné odpovědi. I přesto, že žije víc jak polovinu svého života v Kanadě, stále jí se svou rodinou ty svoje jídla, které já prostě neuvařím, protože nevím jak. A zároveň by to nebylo jak od maminky samozřejmě.
Od té doby, co jsme přešli přes první randíčko, jsem konečně přestala být po práci stále doma vyplazená u telky, facebooku a práci jsem přestala tak moc odkládat. Snědli jsme společně už 5 pizz (protože fakt nevím, co uvařit, aby to jedl), 9 vajíček (jediný, co mi odpoví, když chci udělat něco normálního na jídlo), Muhammad od maminky obdržel snad miliony smsek a zmeškaných hovorů, proč není doma, poprvé jsem s ním viděla polární záři - haha taková romantika! Po šesti letech nevztahu jsem zažila pár věcí, které jsou čistě vhodné pro přítele, nikoliv pro kamaráda nebo kamaráda s benefity. Házeli jsme žabky do kanadské promrzlé řeky, mohla se přitulit. I přesto jle přece jen nemožné, abych někdy byla s někým, kdo si nedá pivo s mým taťkou nebo neochutná víno krásné jižní Moravy, kterou tak moc miluju! A on navíc nemůže nikdy říct, že se vídá s někým, kdo je vlastně ateista, který nikdy nepochopí to, proč se lidi omezují něčím, jako je víra. Jsem prostě člověk, který nikdy nepochopí škatulkování. Navíc podtrženo reálnými příběhy knížek “Bez dcerky neodejdu” a “Hořká vůně Orientu”, které jsem musela povinně přečíst již v rané pubertě. Jako by moje maminka věděla, že jednou odcestuju a budu potřebovat vědět, že neznalost neomlouvá, a že naivita neomlouvá už vůbec.
Například teď jsem ráda za to, jak moje vztahy doposud zůstaly na té samé vlně. Úroveň naivity se mi snížila natolik, že je nereálné upadnout aspoň na minutu do tohoto naivního světa a odbourat tu realistický fakt mého vnímání. Prostě každý bude považovat to svoje za normální styl života a je to. Tímto děkuji mým rodičům a okolí, že můžu svůj život ocenit jako nadmíru neocenitelný díky výchově, která se mi dostávala ze všech směrů. Tohle asi nikdy nemůže fungovat, ale přírodě a pěkným zážitkům mé tělo prostě neodolá. Muhammad je super, protože i přesto, že jsem neznalec všech vír a nikdy nepochopím, proč se lidi chovají nějak, aby to splňovalo určitá pravidla, nikdy nenaleznu situaci pro to, abych se s ostatníma nebavila, odsuzovala je, řekla “fuj” nebo je jakkoliv zavrhla, aniž bych je osobně poznala. Vždyť on o mně může říct uplně to samé, protože z jeho strany je vše normální dle jeho stylu života a já jsem ta divná a jiná.
Nikdy nezapomenu na rozhovor s farářem, který jel z jedné ze svateb v roce 2016 rozvozem domů ve stejném autě jako já. Na klíně jsem měla položené cukroví, jeli jsme už za slušné tmy s řidičem domů a bavili se o víře, nevíře, všedních i nadpozemských věcech. Já mírně pod vlivem a rozvykládaná. Když jsem mu řekla, že jsem nevěřící, neptal se proč, nerozmlouval mi to, vyslechl moje slova a vlastně potvrdil, že moje vnímání je naprosto správné, protože je moje a především je to vnímání, kterému věřím já sama. Tím pádem mám vlastně taky víru. Svou vlastní víru. Vím, že farář umí naslouchat i vhodně a s klidem odpovědět, navíc mě takové debaty baví, proto mě tento rozhovor utkvěl v hlavě. A tímto asi půlhodinovým rozhovorem jsem ukončila svatební den a byla nadmíru spokojená se svým životem. Opět. Vás by nebavilo takto objevovat svět?
A teď jen tak mezi řečí. Nebo spíš vlastně malé dovětky:
konečně jsem se napoprvé shodla s chlapem na typu pizzy - cheese je jasná volba a já nemusím oddělávat ty mastné salámy!
kdybych chtěla víno, nevypije mi ho a zůstane jen pro mě! Wow!
Další plus mě nenapadlo, protože kdybych chtěla třeba nadávat v češtině, tak přesně ví, co zrovna sakra říkám.
(Kdyby se vám křížily během článku názory na víru/nevíru, pro/proti, prostě pokud melu bláboly, je to těma novýma informacema o něčem právě nově poznaném a doposud vlastně nevím přesně svůj názor, zda vlastně existuje kompromis ve světě muslimském a nemuslimském.)
Comments