April 2017. V práci.
- Evička!
- Apr 25, 2017
- 6 min read
Co když se rozhodneš dny nerozdělovat do týdnů? Myslím tím nemyslet na to, zda je pondělí či pátek, středa či neděle. Přijde mi to jako dobrá myšlenka. Nemáš se vlastně na co těšit a užíváš si každý den po svém. Tahle skvělá myšlenka se odvíjí od mého současného žití. Pracuju už měsíc každý den v týdnu včetně víkendů - a to si nestěžuju, protože zatím dělám to, co mě ještě pořád baví. No a hlavně vím, že nemám žádný takový den, kdy bych měla celý den volno, tak se raduju právě z toho všedního dne, který zrovna probíhá. A když chci moc na výlet a nesedět doma, dá se to občas stihnout i jindy v mezičase.
Dny rozděluji tedy momentálně podle toho, kolik sním ten den sladkého, kolik potkám po cestě do/z práce Tesla aut - a že jich je tady fakt moc. Taky rozděluju dny na to, jestli jsem šla do fitka a nebo měla randíčko. A posledním mezníkem pro rozlišování dnů mezi sebou je “ten den, kdy jsem si dala kafe” nebo “ten den, kdy jsem si koupila boty”.
V kavárně mě to zatím fakt baví. O víkendech dělám v kuchyni, takže vstávám v sobotu na 5, v nedělu na 6:30. Dostala jsem klíče, a tak každý den ráno peču muffinky a jiné sladkosti a slanosti (jestli se to tak dá říct). Následně chystám všechny sandwiche, saláty, polívečky, cookies, zkrátka všechno, co nabízíme. A přes týden - tedy pondělí až středa jsem vepředu na obsluze. Takže každý den odpovídám na to, od kdy je ta kavárna otevřená a jak je to krásné, prosvětlené a prostě dokonalé.
Za ten necelý měsíc už si můžu vytvořit tabulku stálých zákazníků. Dva Italové - tak jim jen říkám, z Itálie asi nejsou, ale vypadají tak, si chodí vždy ráno na horké americano, odpoledne na iced americano. Vždy jsou v saku, vždy chcou medium size, někdy přijdou spolu, někdy sami, někdy s dětma. No ale občas překvapí i nějakou jinou objednávkou.
Potom sem chodí dost studentů. Dvě studentky s mentolovýma obalama na MacBooky si dají vždy čaj.
Jeden dědula se mě ptá na přízvuk. On má vnučku na Novém Zélandu, takže dobře ví, jak ty víza fungují. Super dědula, který mě podpořil a ptal se, zda si domů skypuju s rodinou stejně jak on se svojí vnučkou.
Na můj akcent - to mohl říct rovnou, že neumím mluvit! - se mě ptá i další pán. On je původně z Ukrajiny. Ale dlouho přemýšlel, jak se řekne “good night” po ukrajinsky. A tak se alespoň naučil, jak se to řekne česky. Jsem zvědavá, jestli si příště, až zase přijede na kole v modré helmě, vzpomene na českou frázi “dobrou noc”.
Další stálý zákazník mě vždycky potěší, že přijde. Mladý Kanaďan se mě taky ptal na to, z kama jsem. A častokrát sedí v kavárně před zavíračkou u svého MacBooku a nevím co tam dělá.
Zajímavou osobou byla paní, která dělá pro časopis s bytovým interiérem. Ihned mi říkala název, potom zjistila, že jejich časopis máme ve čtecím koutku taky.
Taky sem chodí krásný modrooký chlap s pěknou Asiatkou. A dvě holky na mangové frappe.
Ráda přemýšlím nad příběhama lidí, natož jací lidi vytváří určitý prostor. Tím myslím - jaká společnost k nám do kavárny chodí a jak se navzájem ovlivňujeme? Není to zvláštní, když můžeš s každým pokecat o čemkoliv? A každý den jim můžeš popřát pěkný den, i když je konec dubna a venku chumelí. Nebo třeba stačí pochválit paní nehty, už víš, kdy si je kde dělala. Já vím, blbost, ale nikdy nevíš, co ti zrovna lidi prozradí. Jednou to je informace o tom, z kama má nehty a podruhé to může být, že třeba hledá fotografa na svatbu. Haha. Stále jsem duchem i tělem businessmanka! Tím, co ti vše o sobě prozradí mezitím, než je jejich objednávka hotová, ti dávají impuls k tomu, přečíst trošku víc jejich osobnosti, tím pádem víš, jak příště zareagovat, a tím si je tak trochu získat, aby chodili za náma do kavárny na kafíčko vlastně víc jak častokrát.
A teď ty míň příjemné části. Zezačátku to byly fakt zmatky. Iced latte není frappe. Je to jasný už jen díky názvům, ale sem tam - zejména když neznáš přesné názvy co zrovna připravit, je to fakt zmatek. Nebo vylíváš co se zrovna dá. A když uděláš něco špatně, tak lidi čekají. A oni čekat nechcou. Další věcí jsou špatně ohřáté polívky, tím stresem se při dalším ohřívání v troubě zvládneš 5x spálit i vřelou misku, i když přesně víš, že je fakt vřelá, prostě z trouby vytahlá. Několikrát ve stresu vůbec nevíš, co si lidi zrovna objednali. A nebo jestli to chcou “to go or stay here”. Prostě to zrovna dořekli a ty nevíš, co vlastně řekli. Nevím, jestli mám poruchu pozornosti a jsem trošku v těchto směrech ADHD a nebo je to skrytý stres, o kterém nevíš, dokud se ti nedějí tyto věci. A taky se občas tak moc soustředím na to, co lidi řeknou, že zjistím, jak na ně moc blbě čučím. Fakt upřeně čekám, co se z nich vylíhne za větu.
Do teďka jsem měla strach z dětí. Sem tam donesou penízku a chcou si něco koupit. Naštěstí je to vždy cookie nebo muffinek, takže pochopím, co chtějí. Ale horší je to s důchodcema. Těm častokrát nerozumím, tisíckrát změní objednávku a vlastně neví, co chtějí a v jaké velikosti.
Takže zezačátku bych řekla, že to pro mě byly docela stresy, navíc když jsem snad 3 měsíce nepromluvila anglicky vůbec. Snad ani jednu rozumnou delší větu. Ale co jiného mi pomůže v angličtině víc, než dělat za pokladnou, slyšet denně mluvit několik lidí, komunikovat, odpovídat na dotazy a snažit se.
Velikonoce jako by ani nebyly. Vladanovi s Miškou došla obrovská krabice plná čokoládových blbostí z Česka. Takže jim pomáhám ujídat. A aby se neřeklo, že jsem tradici uplně zavrhla, zvládla jsem obarvit 3 vajíčka pomocí uschlé trávy před barákem a pomocí slupek z červené cibule, kterou jsem krájela v práci. Docela se to povedlo! Střídavě nám sněží, střídavě je sluníčko, prostě typický apríl. A stejně jak se střídá počasí, střídá se i moje úroveň angličtiny. Někdy je to vtipné, někdy ani moc ne. Prostě člověk, když je unavený, není žádná šance ze sebe dostat něco normálního. Alespoň u mě ne. Tohle je záhul na můj mozek. Ale snažím se mluvit co to jde.
S lidma v kavárně si vykládáme skoro pořád, proto se ptám, vytvářím témata k zábavě, jsem ráda, když tam nejsem zrovna sama a můžu se dozvědět něco nového. Aisline - sakra nevím jak se to píše - má přítele s dětma z předešlého manželství, takže si furt stěžuje na ex svého přítele, Tessa miluje akcent angličanů, ihned by se za nějakého provdala. Ritu, provozovatelka naší pobočky, miluje modré oči. Proto skoro celý náš staff se skládá z lidí, kteří na pohovoru uspěli asi kvůli očím. Haha. Samozřejmě ne! Viděli tu kvalitu! No a Ganesh nám neustále ukazuje svého malého syna, který má okolo tří měsíců. Fakt roztomilouš - samozřejmě už mám domluvené focení až udrží sám hlavičku.
Během prvního měsíce už odešly 2 holky. Já nevím, ale ty lidi jsou někdy padlí na hlavu. Jedna slečna hned při zaučování měla utřít stoly. Po třetím stolu si ke čtvrtému sedla, zvolala jak je moc unavená a zbytek stolů v kavárně dělala dvakrát dýl a ještě vsedě. Dávala jsem jí měsíc, vydržela tam pouhé 2 týdny.
Když mám čtvrtek a pátek off v kavárně, chodím uklízet. S holkama si uděláme takový svůj pěkný pracovní den a po týdnu si řekneme všechny drby, novinky, povykládáme si pěkně v češtině - co kdo dělal, jak se kdo měl a den nám uteče hodně rychle. Takže je to vždycky taková příjemná pracovní změna. A tak furt dokola. Jen mi naběhl docela velký ekzém na ruce z čištění koupelen, že by to chtělo odpočinek. Ale přece si kvůli ruce nebudu dávat day off.
Poslední velkou událostí tohoto měsíce bylo kino se Zuzkou. Romantika ve dvou u filmu Rychle a zběsile 8. Sem tam jsme nerozumněly, ale fakt jen zřídka! Celý film jsme zajídaly popcornem zdarma a zapíjely kolou, samozřejmě ke kinu patří i něco sladkého - proto jsme se rozhodly koupit si Timbíky. V Tim Hortons prodávají malinké koblížkové kuličky - ty středy donutů - v několika příchutích. Ale zklamaly nás. A tak jsme to zpět zajedly popcornem. Abych to upřesnila, Zuzka měla do kina lístky zadarmo, proto jsme si to o to víc užily. Jak je něco zadarmo, musíme to přece využít! Jsme správné Češky!
Pokud nejsem zrovna v práci, ve fitku, se Zuzkou v kině nebo na randíčku, tak fotím. Teď v dubnu jsem měla opět novorozenečka. Tento velikonoční uzlíček nám krásně spinkal a fotili jsme opět u zákazníků doma. Super je to, že si během jednoho focení vydělám stejně jak v jednom pracovním dni v kavárně nebo v uklízení, takže takový příjemný výdělek, který si schovávám do své pokladničky, kterou jsem si založila, když jsem měla nouzi a věděla jsem, že nějak šetřit musím. A tak místo původních $5 denně tam sem tam hodím stovku. Taky vpoho. A tak se mi tu focení nějak extra nerozjelo, ale stále je více focení, než jsem tady očekávala. Business cards mi už domů dorazily, takže teď už můžu rozdávat vizitky o106 a třeba mi to taky trošku pomůže.
Comments