HAWAII - OAHU Island - Honolulu - last day!
- Evička!
- Mar 7, 2017
- 4 min read
Ráno vstáváme zase v naší slovenské základně, tady máme před 7 sraz s Petrem, kterému jeho auto patřilo. Uklizené auto chceme předat v naprostém pořádku, prášíme koberečky a pro případ chci nastartovat auto, abychom nechaly odfoukat klimatizací zarosená okýnka.
No jo, jenže to bychom musely nastartovat. Trochu nám zmrzla krev v žilách. Ještěže jsem to vyzkoušela dostatečně brzo a rychle psala Petrovi, jestli by nám mohl pomoct s nastartováním přes jeho jiné auto, kterým dojede, protože všichni samořzejmě před 7 ještě spí. A nebo tam je prostě mrtvo!
Uf, ještěže jsme spaly přímo tady na parkovišti a ještěže se nám to nestalo jindy. Měly jsme sice startovací kabely s sebou, ale shánět někde někoho by na některých místech nebylo uplně šťastné ráno.
Nastarováno bylo samozřejmě během pár sekund a už jsme si šťastně vykládali zážitky cestou na letiště. Ještě jednou děkujeme Petrovi za dokonalou starost o nás, poskytnutí zázemí, půjčení kol i jiných věci pro super dovču zadarmo, děkujeme za heslo k internetu na víza, děkujeme za odvoz z letiště i na letiště a poskytnutí jeho vlastního auta za super cenu.
Nevím, jak to dělám, ale kam jedu, tam mám vždy štěstí na lidi, na pomoc, na kontakty, na cokoliv. To, co se nám zrovna nepodařilo, co nám nevyšlo, co jsem neměla možnost vidět, to nevnímám, protože se to nestalo. A tak mi zůstávají jen tyto dokonalé chvilky dovolené v hlavě.
Přílet do Honolulu byl zajímavý. Naše těžké batohy jsme chtěly dovláčet z letiště pěšky až k Pearl Harbor. To se nám povedlo. Zuzčiny ramena jsme vycpávaly legínama, aby měla pohodlnější uši u těžkého báglu, trošku jsme už nemohly, bylo to na tom sluníčku fakt vysilující, ale nakonec jsme tu cestu zvládly méně jak za hodinu. Na letišti jsme se ptaly na úschovnu zavazadel, tu neměli. A ptaly jsme se na cestu z letiště pěšky do města, to nám neodpověděly, ale výrazy v obličeji byly opravdu všeříkající. Jo cheapáci z česka! Nechcem jet autobusem a utrácet zbytečně, když můžeme vidět kus světa z jiného pohledu.
Dnes nám z Honolulu domů letí letadlo až okolo 11pm, to znamená, že nemáme celý den na to, abychom si vozily zadky v autobuse a pak se zbytek dne nudily ve městě.
No dobře, první zastávka byl Mekáč hned těsně za letištěm. Dáváme si do pořádku doklady, třídíme lístky, počítáme náklady, dáváme si McFlurry snack size a od vedlejšího stolu slyšíme starého pána do MacBooku silným hlasem řvát “ahoooj, jak se máš?” Sakra to už ani v Mekáči za letištěm v Honolulu nemáme klid od čechů? Né, že bychom to potřebovaly. Jen je to prostě divné, že se sejdeš s Čechem sedícím v Mekáči u vedlejšího stolu o půlku zeměkoule mimo Česko.
No nic, na Pearl Harbor jsme úspěšně došly, do úschovny zavazadel jsme si schovaly vše potřebné, protože dovnitř nemůžete mít ani minikabelku, takže si peněženku a foťák prostě musíte nosit v ruce. Pěkně blbé pro lidi jako jsem já. Čekala jsem, kde tu svoju peněženku nechám. Naštěstí vše ok. Prošly jsme si tohle historicky silné místo venkem, prohlédly několik videí v muzeu, nevím, jestli tahle místa mi dělají uplně dobře. Stát na stejném místě, na kterém někdy v minulosti dopadla munice. Ale to k té historii patří. Měly jsme ještě spoustu času, proto jsme se rozhodly navštívit ještě Waikiki beach. Ta je z Pearl Harbor přes letiště přesně na opačnou stranu směrem do downtownu Honolulu. A tak dobře, koupíme lístky na autobus a svezem se. Jedeme opravdu dlouho, dlouho. Vidíme všechny potřebné památky, na které nás Zuzčin knižní průvodce upozorňuje, takže ideálka. Na Waikiki beach je krásný písek, je to fakt pěkná pláž přímo u města, přímo u všech nejdražších resortů, takže si asi dokážete představit, kolik tu bylo lidí v předvečer. Prošly jsme se směrem zpátky po pláži, okolo bazénů resortů, okolo barů s drinkama pro all inclusive dovolených, trošku jsme si zasteskly po tomhle luxusu plných, hlavně přepitých a i přežraných bříšek, ale stejně jsme zhodnotily tu naši dovču jako tu lepší variantu, kdy jsme viděly vše, zažily vše a především se se Zuzkou opravdu poznaly. S každým tento výlet podniknout nemůžete, proto já jsem ráda, že se Zuzkou jsme se nedokázaly pohádat, nasmály se málem až do počůrání, jsem ráda, že jsme měly stejné cíle, a že se na mě Zuzka nedokázala zlobit až tak moc dlouho, když jsme nedošly do cílové pláže, když jsem se bála deště a blížící se bouřky.
Zuzka je boží ideální parťák do nepohody a věřím, že spolu ještě taky něco zažijem, než se my dvě odloučíme. A doufám, že to bude až za dlouhou dobu!
Čekání na letadlo bylo nekonečné. Super na tom bylo ale to, že jsme díky plnému letadlu dostaly naše těžká zavazadla do zavazadlového prostoru zadarmo a nemusely se o ně starat až do cesty z letiště v Calgary domů. A turbulence v letadle přes noc byly ještě víc nekonečné. Několikrát jsem dostala od Zuzky pecku rukou do břicha, když jsme se nadnášeli. Turbulence to byly fakt nechutné, asi největší a nejdelší, co jsem kdy zažila.
Ve Vancouveru nás čekal už jen krátký přestup, protože kvůli zpoždění našeho letadla jsme měly necelou hodinu na průchod celým letištěm a opětovnou kontrolu při přesedání, naštěstí jsme vše krásně stihly.
Vzhledem k tomu, že jsme jely na Hawaii, jely jsme bez zimních bund. A tak nás Calgary krásně přivítalo.
Se spálenýma nosama jsme si v -25 kráčely bez bund, já na sobě měla oblečení všechno oblečení, které přes sebe pasovalo a co šlo na mě navlíct. A stejně. V -25 se můžeš oblíct jakkoliv a stejně ti je zima. Přiletěly jsme v 11am, takže všichni byli v práci a nás obě čekala domů cesta dlouhá minimálně hodinu a půl. Autobusama a vlakama. Ani napůl vyhřívané zastávky nám nepomohly v zahřání se. Více jak 50stupňový skok z tropického vlhkého vzduchu do extrémně promrzlého a hlavně extrémně suchého vzduchu v Calgary nám dal zabrat. A jsme tu. Zuzka jde hned tento den do práce, já jdu do práce “až” zítra. Tak se krásně zajedeme do těch všedních kolejí práce, všedních kolejí boje o přežití do další výplaty.
Já dlužím Zuzce 500 dolarů, díky 14 dnům na Hawaii nebudu mít jednu výplatu (dostávám tady výplatu jednou za 14 dní), takže žít bych mohla začít až někdy ke konci března, na moje narozeniny. To za svoji výplatu budu moct splatit část dluhu, nájem, mobil, benzín a pojistku na auto a v dubnu si konečně vydělám i na jídlo. Juch!
Comments