HAWAII - KAUAI Island - day 1
- Evička!
- Mar 1, 2017
- 5 min read
Tak jsme ráno otevřely oči do zamračeného počasí a první co se nám podařilo bylo zapnutí alarmu v autě. Opět jsme zapomněly otevřít dveře až poté, co odemkneme. Tak budíček byl opravdu hlasitý.
Původní plán byl projet tento ostrov od Lihue směrem na sever, první den co nejdále co to jde, dát si kousek Kaanapali trail a postupně se vracet zpátky a zastavovat na dalších zastávkách. Plán se změnil. Rapidně. Protože na jihu bývá vždycky hezčí počasí, nechtěly jsme riskovat celodenní liják a začly s objevováním jižní části ostrova a zastavovaly se na každé zastávce, která nás zaujala, právě kvůli počasí. Naše nové heslo - “Dokud neprší, chceme to radši ihned vidět!”
Ráno jsme tedy zorganizovaly věci v kufru, nakoupily vše, co bylo nezbytně nutné k přežití, daly ranní hygienu v mekáči a na wifině zkontrolovaly předpověď počasí a “zahvězdičkovaly” na mapě ostrova místa, která nesmíme vynechat.
První zastávka byly Wailua falls. Protože bylo čerstvě po velkém dešti, vodopád byl obrovský, mohutný a taky celý oranžový. Déšť s sebou vzal všechen bordel, a tak voda nebyla uplně krásná. Ale nevadí, mohutnost tohoto špinavého vodopádu nám přidala váhu na myšlence, jak je příroda mocná. Všemocná. Cestou zpátky jsme půjčeným autem sotva vyjely z parkoviště a už na nás vyběhlo z křoví divoké prase. Malé, roztomilé, co čenichalo, co dobrého mu místní parkoviště dnes nabídne.
Další zastávka? Poipu beach. Nejslunečnější místo na tomto ostrově prý. Takže naše záchrana. Kdykoliv bude kdekoliv škaredě, na Poipu bude vždy krásněji. Na parkovišti jsou záplavy a proto moc nevíme, kam naše auto zaparkovat, ale potom se nám jedno místečko povedlo najít. Auto stálo jen dvěma kolama ve vodě. Skoro bych řekla, že to bylo nejvíc VIP místo z celého parkoviště, ostatní auta zůstala zatopená všema čtyřma. V autě jsme se převlekly do plavek a vyrazily na pláž. První atrakce byl monk seal - hawaiiský tuleň. Ležel si to na pláži, okolo něj krásný neochozený písek, bezpěčná vzdálenost od něj byla vyhrazená cedulkami a šňůrkou a zbytek pláže patřil lidem. Chtěla jsem si udělat fotku, jak ležím na pláži já a pak opodál ten seal, jakože pro porovnání. Ale nakonec z této fotky naštěstí sešlo! Na záchodech jsme si umyly hlavu, ve venkovních sprchách se trošku omyly a pak na pláži pěkně schnuly, fotily, natáčely, vymýšlely blbosti, odpočívaly a užívaly si prostě dovolené. Velké vlny lákaly surfaře, které jsme pozorovaly, zbytek lidí se jen tak povalovalo. Jakmile jsme se teda trochu pokoupaly v moři a měly suché vlasy, mohly jsme se posunout dále na západ. Na cestě podél moře jsme pozorovaly hnusně zbarvenou vodu, dozvídáme se, že po deštích je to tu běžné, protože se smyje ta červená hlína z hor dolů do vody. Logické. Na zastávce u cliffů byly asi 2 autobusy plné důchodců, slepice tu opět pobíhaly uplně všude a já zaparkovala na skvělém místě, kde jsem z auta v bílých žabkách šlápla rovnou do bahna. Pěkný oddych a na oběd bageta s octovou kyselou příchutí zakusovaná s konzervovaným hráškem, to chceš. Chybí nám dostatečné množství vody, přece jen v tento den bylo opravdu krásně. Následoval tedy další nákup - tentokrát jen voda v kanistru. Zbytek dne jsme završily poflakováním se, focením u pláží, hledáním spaní a nalezení super kempu, který ale nebyl uplně přesně v našem plánu, abychom zde přespaly. Bylo moc brzo, proto jsme se odpakovaly někam dál na západ až na konec cesty a zjistily jsme, že na konci jsou už jen zase nějaké mafiánské vjezdy, kam se nemůže a jediné, co jsme mohly vidět, byla duha a hory, které se v dálce zničehonic tyčily z polí. A my se proto otočily a dojely zpět do města Waimea, kde jsme se mohly po dlouhé době zase obléci do dlouhých šatů, užít si dovolenkovou náladu, pozorovat místa nejen z auta, ale taky se pěkně protáhnout a projít se po tomto malinkém městečku. Následoval západ sluníčka ve Waimea Bay. Rozhodly jsme se přespat u pláže. Jenže u jedné vyhlídnuté byli fakt divní lidi a nějaká paní na nás promluvila trošku nepřítomným vychlastaným hlasem, proto jsme se rozhodly přespát u Waimea Bay na malinkém parkovišťátku. Snad jediné místo, kde se dá zaparkovat a spát.
Byla sotva 1AM a Zuzka mě budí. “Evi, Evi, vstávej, někdo tu je, ale to jsou policajti, neboj!” Trošku mi trvá, než se vzpamatuju, ale jakmile mi baterka svítí do očí, bezpečně vím, že jsme v háji a musíme se vykecat z toho, že tu nocujem. Zuzka se vůbec nebojí, ale ujišťuje mě stále dokola, ať se nebojím já. Taktně vyčkává, až otevřu dveře na její straně a ujistím se, že nám do ksichtu baterkama svítí opravdu policajti. Super, co teď. “Hello!” - začíná naše konverzace. Chcou po nás pasy, svůj hledám dobré 2-3 minuty než se vzapamatuju, co vlastně hledám. Mezitím se nás ptají na podrobnosti, já se vymlouvám, že tu značky pro zákaz overnight parking nejsou, tak jsme to nevěděly. A taky, že jsme turistky z Evropy, že tu jsme první den a tak. Ptají se na auto. Vzhledem k tomu, že Peťa nám půjčil auto svoje, dostaly jsme instrukce, že máme říct, že je to naší kamarádky - jeho přítelkyně. Takže jsem podle instrukcí bezpečně odvětila, že auto je naší společné kamarádky, která tu žije. Horší to bylo, když chtěli vědět její jméno. Jsem docela pohotová lhářka - k čemuž se nemůžu moc přiznávat, ale když už to patří k této story, musím to prostě přiznat. Jen v angličtině neumím lhát tak pohotově. Proto moje odpověď zní: “She iiiis, she iiiiis, she is Peter (po sekundě mlčení jsem pochopila, že to není uplně ženské jméno a dovětila jediné) and Neila.” Nechápu, kde se ve mě vzalo jméno Neila, ale opravdu to bylo jediné, které bylo neutrální a dalo by se použít, že je to její přezdívka u jakéhokoliv jména jako je třeba Nela, Lucie, Lenka, Veronika, prostě užitečné jméno Neila. Asi na mě šlo vidět, že jsem rozespalá, protože jsem řekla, že jsou ze stejné země jako my, potom jsem ještě dovětila, že jsou ze Slovenska, a když jsem si uvědomila, že říkám zmatky, chtěla jsem začít vyprávět historii Česka a Slovenska. No nic, prostě skončila konverzace tím, že policajtka shlídla moje pracovní víza v pase a dala mi ho zpět. Je to tu nebezpečné místo exactly pro 2 holky. Můžou nám vykrást auto, znásilnit nás, navíc ještě na tomto místě. Okey. Tak se prostě na férovku ptám, kam máme teda jet spát. Odvětil na nějaké místo, kde jsou aspoň světla. Okey podruhé. Loučíme se, trošku jsme vystrašené, poprchává a já přelízám ze zadní části auta středem k přední sedačce, abych mohla nastartovat a vyjet hledat lepší místo ke spaní. Nechcou se mi obouvat boty, takže řídím bosky. Druhou nohu složím na sedačku a jedem. U Big Save Marketu se rozhodujeme, zda to nechat tady nebo ne. Zničeho nic jsou všechna auta, která tu byla přes den, schovaná. My jsme byly fakt skoro jediné auto v tomto městečku, které tu na ulici bylo vidět. To jsme nechtěly. A tak Zuzka byla opět užitečná. Její zlatá paměť! Když už neotevřela policajtům dveře na své straně, když už jsem musela vyjednávat o všem já, tak se konečně zapojila, haha. (btw. dobírala jsem si ji celý zbytek dovolené, ona si naopak dobírala mě, co jsem jim to řekla za blbosti) Salt Pond Beach, přesně ten parkový kemp s pláží, který se nám tak náramně líbil, a který byl pokrytý už přes den několika stany. Tam to bylo bezpečné. Přes noc byl opět obrovský liják s větrem, který házel autem ze strany na stranu, ale konečně jsme si krásně spaly. Teda já, Zuzka se bála, tak se moc nevyspala.
Comments