HAWAII - MAUI Island - day 4
- Evička!
- Feb 26, 2017
- 4 min read
Vstáváme u Hana Bay - u kajakářského klubu, snídáme u východu sluníčka ještě v mikinách a den začínal také praním dalších věcí, které to potřebovaly. Pak jsme se chtěly odebrat někam nakoupit jídlo, které nám už pomalu docházelo. General store (fotka viz níže v galerii) nás zachránil. Mají zde všechny potraviny k přežití, ale nechápu, jak tam můžou nakupovat zdejší bydlící.
Odjely jsme na pláž, kde jsme našly kytičky do vlasů, daly si ranní procházku, pozorovaly jsme kraby, hmyz, vlny, prostě začátek příjemného dne. Až pořádně začlo pálit sluníčko, v autě nám bezpečně uschlo vše, co jsme na růžových tkaničkách vyvěsily. Tyhle růžové tkaničky vozím na cestách vždy. A až teď, při vícedenní dovolené jsem je konečně mohla využít. Věšely jsme na ně prádlo až do poslední hodiny na ostrově Maui - prostě než jsme musely odevzdat auto.
Klikatá cesta se za Hanou začínala trošku rovnat a my ještě stihly jít do State Parku Haleakala na Pipiwai trail. Byl to opravdový kýč. K vodopádům, ke vší té zeleni a kamennému mostu už chyběla jen duha. Přírodou vytvořené bazénky pod vodopádem byly pro veřejnost uzavřené kvůli bezpečnosti, ale i tak jsme si spodní část trailu užily a bezpečně skoro v davu důchodců se vyfotily na krásném kýčovém výhledu. Druhá část trailu, tam konečně nebylo tolik turistů. Cestou jsme potkaly nádherný strom, který roste stylem jako pampeliška. Z větve začne znovu zapouštět kořeny. A vypadá to skvěle. Je to jeden strom s obrovskou korunou a několika kmeny. Když jsou viewpointy po cestě zarostlé, začneme si se Zuzkou vykládat zážitky, story a rodinné trable včetně toho, jak jsme odmalička byly obě tlusté. Nedivím se, že se nás kolemjdoucí pořád ptali, z kama to vlastně jsme, že máme tak zvláštní jazyk. Protože já se rozvykládala a fakt jsem mluvila celou cestu. A nikdy jsem nestihla doříct první téma, které jsme na začátku trailu začly. Cestou potkáváme další Čechy, nějakou rodinku. Na pusu si musíte dávat pozor i v lese, protože nikdy nevíte, kdo vám rozumí. Trail byl zajímavý taky především proto, že se po cestě střídalo dost různých typů krajiny. Bambusový les again! Ten byl peckovní. Opět jsme se vyblbly, pofotily, Zuzka chtěla zkusit vyšplhat na jeden strom, nicméně to rychle vzdala. Cestičkou jsme míjely lidi nebo spíš míjeli oni nás, protože jsme se furt zakecávaly nebo se fotily a natáčely. Však co, do večera času dost a my si chceme tuto nádheru opravdu užít! Přes dřevěný most jsme přešly do další části trailu. Neskutečná nádhera, každý strom jiný, jako v pralese. Fotky opět v galerii. Takové věci se nedají popsat - a jako fotografka to ani snad nemůžu napsat - ale ani vyfotit. Živě to má uplně jinou atmosféru než nějaká sebelepší fotka. Zpět jsme zase kecaly a cesta ubíhala nějak rychle. U visitor centra jsme se naobědvaly, u pítka (ty jsou tady uplně všude, takže s sebou nemusíme stále tahat flašky) jsme se napily a vyrazily na další zážitky. Bylo vedro a zas jsem chytla záda do červena. Kousek za Pipiwai trail byl kostelík, na který jsme se podívaly, abychom měly i jinačí mezník v dnešním dni než jen přírodu - vodopády, moře a jiné. Pomník tu měl místní žijící, který zajistil, aby se právě na Maui stalo místo, které jsme předtím navštívily, národním parkem. A nevím proč, ale neměl děti a místo nich měl opice, kterým dělal hrobečky u tohoto kostelíka. Tak nějak si matně pamatuju historku paní, která nám vykládala, jak to tam vlastně bylo a o koho jde. Díky němu se tato nádhera mohla dochovat. Tak bůhví, jestli si to pamatuju dobře nebo ne!
Na další zastávce jsem se zase zmínila o tom, jak je to krásné a místo pralesu použila nevědomky slovo poušť. Možná to sluníčko fakt už moc pálí. Cestou si zpíváme písničky, natáčíme videa a mě přestává bavit řízení jen jednou nohou, proto sedím napůl na turka, protože už fakt nevím co s tou levou nohou dělat!
Když jedete tuhle cestu, většina lidí jede stejným směrem, takže jsme už si tam skoro získaly nové přátele. Furt se míjíte s těma samýma. Tak jsme se musely dokonce už i smát, když jsme se tam s ženskýma míjely jako kdybychom jely spolu.
A najednou si jedem hnusnou šotolinovou cestou. Vyhrkané jsme byly až až. A najednou jsme dojely na další část ostrova. Uplně jiná příroda, jiný čerstvější vzduch a pláně. Trošku jak v Irsku, ale s větším teplem. Dokonce šlo krásně v kopcích i vidět, jak má příroda v této krajině rozdělené hranice. Jako byste nasázeli stromky, najednou udělali čáru a zničeho nic začli sázet uplně něco jiného. Na odpočinek jsme si vybraly odpočívadlo, vzaly krekry, o kterých jsme se furt hádaly, zda to jsou či nejsou sušenky (Zuzka je fakt pražačka, která nechápe normální moravské výrazy, haha) a pozorovaly jsme na pobřeží velryby. Napadlo nás taky, že jsme se chtěly spolu vyfotit v autě/na autě/u auta, jakkoliv na památku. A protože tam nikdo nebyl a my neměly jinou možnost, pofotily jsme se každá zvlášť a já při zpracování musela opět dávat 2 fotky do jedné, abychom tam byly obě dvě. No a focením a jiným pozorováním přírody se najednou setmělo. Tak nás trošku mrzelo, že jsme zbytek cesty viděly po tmě. Dojely jsme co nejdál, co to šlo, abychom zítra mohly jít opět do národního parku, ale tentokrát vyšlapat až na samotný nejvyšší vrchol celého ostrova. Dobíjíme si baterky opět v mekáči, tentokrát si dáváme nuggetky a hranolky - jakože něco teplého a levného do žaludku. Hledáme spaní a nakonec skončíme zase u marketu. Foodland, open 24 hours, takže jasná volba. Zaparkujeme mírně u vchodu, ale né moc, aby nás nikdo neviděl. A zároveň taky né daleko, abysme nevypadaly jako auto, které je tam jen tak přes noc zaparkované. Hlavně vše nenápadně. Čištění zubů jsme tady myslím vynechaly (jestli né tuto noc, tak to bylo asi jinou noc) a zaply si film od Tima Burtona. Byl skvělý, akorát jsem po půl hodince usla. Nezdá se to, ale cestování opravdu vysiluje a i ten tříhodinový posun dělá své.
Comments