HAWAII - MAUI Island - day 3
- Evička!
- Feb 25, 2017
- 5 min read
Cesta do Hany.
Přes noc mi bylo špatně. Asi z kokosu. Tento den je sice už čtvrtý, ale víceméně jen třetí celý na Maui. A ten bývá kritický. Ve všem!
Ráno u plotku vyčistíme zuby a chceme vyjet na cestu. Nejdřív snídáme a jíme sušenky, které jsme si koupily kvůli kelímkům, ze kterých budeme moct jíst po zbytek pobytu na tomto ostrově. Plastové příbory máme s sebou, ty jsem vzala, kdy ž jsem si v Kanadě dávala v hotelu v Lake Louise kafe. Ale zpět na Hawaii, k tomuto pochmurnému ránu.
V místním obchodě se vším možným jsme si chtěly nechat ještě dobít baterku do foťáku, nicméně bylo otevřeno až od 8. A tady - s tříhodinovým rozdílem od Calgary - si vždy vstáváme o půl 7, maximálně v 7. Zuzka nemohla najít večer ve tmě mobil a to se stalo být osudným. Protože přes noc se nám dost zapařilo auto, přece jen je tu opravdu dusno. A tím, že se zapařilo auto, tak se zapařily i zbylé mrkve v sáčku. A ze sáčku ta voda stekla rovnou Zuzce na IPhone. Takže Zuzčin IPhone zabila má mrkev. Tímto se Zuzce mooc omlouvám! Tak jsme se rozhodly, že uděláme kontrolu cesty na wifině, ale bohužel s mou vybitou baterkou v IPhonu to šlo těžko, proto přišel na řadu tablet. No a ten jsem zjistila, že je prasklý. A tak nevím, kde se to mohlo stát, když jsme s ním celou dobu nic nedělaly. A taky je pomalý, takže tento den jsme si předem jen vyčetly v průvodci, i když je to nejslavnější a turisty nejvyhledávanější část ostrova - “Road to Hana”.
První nás čekaly Twin Falls. Krásné menší vodopády a rameno říčky, ve kterém jsme rychle měly ranní koupel, protože nikde jinde to možné nebylo. Pan důchodce nám vypráví, jaká je nejvhodnější kompozice fotografie a taky to, jaké tričko si máme oblíct, abychom měly krásnější fotky v přírodě. Odkývala jsem mu vše, nadšený fotograf nám ukázal skoro všechny funkce jeho foťáku a pak jsme nenápadně poodešly zase o kousek dál. Jedna část byla opět zavřená, protože “flash floods”. No jo, jsme tu v zimě a všude je dost vody, proto jsou některá místa zatopená. Nevadí, i tak se zvládneme vyfotit u bambusových stromů, vyčůrat v plastových ToiToikách, projít se u vodopádů, sledovat zas ty divné veverky, pěkné tatínky, škaredé maminky a tak! A pak si proti nám kráčí banda outdoorových chlapů v žabkách. Zdáli se nám povědomí. Jo byli to Češi, ale to jsem vám chtěla prozradit až u dalšího trailu, kde jsme je potkaly znova. V nepojízdném pokresleném autobuse u parkoviště, ze kterého byl udělaný stylový bar, jsem si chtěla zkusit nabít mobil. Protože nevím proč, ale nešel mi ani za nic nabít. Proč? Sakra proč dnešní den! Pokud se vybije, nemáme šanci ho rozjet. A v něm máme adresy, z něj můžeme volat, psát, získávat informace, bookovat letenky. Mapa je taky super, ale přece jen - v dnešní době už je mobil taky bohužel nedílnou součástí cest. V autobusku, ve kterém prodávali čerstvý kokos - už se smějeme tomu, jak je předražený, když jsme si samy 2 kokosy našly den předtím. Bůhví jestli je dovoleno si je jen tak vzít, ale přece je nenecháme ležet na pláži shnít jen tak. Bohužel mobil nabít nešlo. A slečna prodavačka si zrovna dnešní den zapomněla svou nabíječku doma. Smůla. Tak škrabu nehtem kontakty, foukám do IPhonu o106 a stále nic. Půlhodina ticha. Hlubokého ticha.
Tak se klikatíme cestou okolo skal k další zastávce, která nás zajímá! Na určitých mílích jsou zastávky na vodopády, úzká cesta častokrát pouze pro jedno auto mě občas znervózňuje, protože se nemůžu kochat krajinou. Vidíme vodopády, deštné pralesy, sem tam jen viewpoint, sem tam nějaký kratší trail, kdy auto necháte u silnice a jdete se protáhnout do lesa. A právě na trailu okolo eukalyptových stromů jsme zjistily, že ona outdoorová skupinka jsou fakt Češi. Jak malá ta země je. Nechápu! Několikrát se Zuzka spletla a místo zvolání “To je ale pěkný prales/příroda/cokoliv!” si s klidem říká “To je ale pěkná poušť!”. A nevím, kde to nabrala, ale po celý den mě tím nakazila tak, že slovo poušť jsme začly nevědomky na střídačku používat, ač nám to ani nedocházelo.
Další zastávka byl bambusový les. Půl metru vysoký vlez do tohoto divokého lesa nás lákal. Moc! Tak jsme si zahučely do křoví a najednou byly v pohádce. Bambusové stromy o sebe ťukaly ve větru a vytvářely tím zajímavé zvuky lesa, jaké z Česka ani Kanady neznám. Přešly jsme říčku, pobrodily se bahnem a raději šly zpět do auta, přece jen tu nebyl vyznačený žádný trail a nevíme, kam bysme došly. A ztratit se bez mobilu nechceme.
Mezi touto a další zastávkou - Arboretum exotických stromů se rozjelo nabíjení mobilu. Z ničeho nic nám to vykouzlilo úsměv na tváři, i když bychom měly být spíš šťastnější z přírody a okolního světa, než z úspěšného nabíjení jednoho telefonu. No nic. V arboretu se trošku vyblbneme, nevíme, jestli nás přepadla dojezdová nálada blbnutí a nebo je to jen šťastná chvilka dobré nálady cestovatelů. Každopádně z listu palmy jsem ze sebe dělala šamana, vytvářela sukni, chodila jak Mikuláš s tyčkou, no myslím, že to byla únavová dojezdová nálada. Utrhla jsem eggfruit na jednom stromě, protože mě zajímalo, co to je a chtěla to rozpitvat u auta. A jako neznalec jsem nevěděla, jestli to vůbec můžu trhat či ne. Určitě ne, protože v batůžku mi začl eggfruit nějak reagovat. Ze šťopky vytíkalo bílé lepidlo - něco jak z pampeliškové šťopky, ale více lepivé. A tak eggfruit končilo v trávě a já si nadávala za svou zvědavost. Taky jsme si chtěly utrhnout pomeranč, ale nikdy nevíte, zda to není jen nějaký strom s plody podobnými pomerančům a nějaké nevolnosti a nepříjemnosti spojené se snězením neznalého si nemůžeme dovolit. Vidíme banánovníky, jiné další rostlinky, stromy a tak. A právě ten banánovník nám byl k dobru, protože zničeho nic začal obrovský liják a my se mohly schovat pod listy banánovníku. A tak si stojíte v džungli pod banánovníkovým listem a máte najednou chvilku přemýšlet nejen o tom, jak se dostat do auta, ale také o tom, jak je na světě krásně a jak se máte skvěle, že právě můžete stát na opačné polokouli Země, než tam, kde jste se narodili. A že je ta příroda neskutečně zajímavá.
Do auta jsme popoběhly a čekal nás “quick hike”. Tzn. asi 100 metrů od silnice k vodopádům a zas zpět. To je teda hike! Voda je nepitná, proto si nabíráme do prázdného kanistru nepitnou vodu třeba na pozdější umývání těla, bot, prádla, čehokoliv. Teď už jen nepoplést si kanistr s pitnou a nepitnou vodou. Některé vodopády vidíme jen z auta, prostě zase americká turistika. K obědu bagely s plechovkou kukuřice, vydatný oběd a další klikatá cesta k příští zastávce. Pláž. Boříme nohy do černého písku, Zuzka zdolává druhý kokos, svůj.
Další zastávky na “Road to Hana” byly bohužel zavřené, už se blížil večer a vše bylo otevřeno jen do 4PM. Nedá se! Předvečer jsme strávily v kempu. Po procházce krásným místem jsme záviděly romantickému páru vzhlížejícímu na Pacifik a před odjezdem z kempu, ke kterému se zavírala večer brána, jsme využily místní tekoucí vodu a cítily se zase jako znovuzrozené. A natankovaly jsme do kanistru další pitnou vodu. Cestou z kempu jsme stihly ve stánku nějakého farmáře koupit ovoce. Malé sladké banány, pomeranč a nějaké mandarinky, co se jmenovaly nějak jinak a byly to prostě uschlé mandarinky. Hnus docela..
Večer jsme jezdily po Haně a očekávaly, že to bude trošku větší město. Nebylo, opět. A tak jsme povečeřely, využily místní toalety a umyvadla, využily světla k psaní pohledů a ulehly na parkovišti blízko nějaké párty místních hawaiianců. V areálu nějaké loděnice. Město Hana je prý nejvíce havajské z celého ostrova. Nejvíce místních lidí a žádné velké turistické využití, teda kromě velkého hotelu, který byl pro nás naprosto zbytečný. Zuzce je tady na Hawaii stále zima, i když já chodím často v kraťasích. Není zima jako zima, ono totiž na Hawaii dost fouká, proto jsou ty fotky v dlouhém rukávu omluvitelné. Těšíme se na ráno, protože okolo nás projelo minimálně 2x policejní auto a jsme z toho trošku nervózní. A navíc se těšíme na snídani na lavičce u zálivu.
Comments