Svatba v Mexiku a nové auto.

Jako skoro každé ráno jsem si snědla porci ovesných vloček a tentokrát se po dlouhé době namalovala a poupravila, protože jsem měla nějaké resty.

V 11:15 jsem měla dojet kamsi do cizího baráku na schůzku ohledně svatby v Mexiku. Opět hodina autobusem tam, ale tohle se nemůžu nechat ujít! Stojím před barákem a čtu na zvonku lísteček prosím nezvonit, tak jsem zaťukala. Doma nikdo, asi nestihli ještě dojet domů. Tak čekám. Tyhle dlouhé minuty nemám ráda.

Velmi sympatický pár původně z Toronta se přestěhoval do Calgary kvůli práci a celkově ekonomice už někdy dřív, teď tu mají dvě malé děti, chlapečky, kteří při naší schůzce měli odpolední oběd po plavání. Přeskočila jsem pár hraček na zemi a sedla si v kuchyni ke stolu. Prý jestli chci kafe. Budoucí ženich mi umlel čerstvá kávová zrnka. Problém byl ten, že ten mlýnek byl fakt hlasitý. Proč jsem si sakra nedala jen vodu! A jestli opravdu chci fotit jejich svatbu, nemůžu přece dát najevo, že nerozumím. Naštěstí, naštěstí!!! Jsem rozuměla vše bez problému. I když jsem nikdy nefotila svatbu na pláži, začla jsem vyprávět o tom, že jedu na Hawaii a pošlu ukázku, že mi plážové světlo opravdu nedělá problém. I am open vlastně se vším! Cokoliv, hlavně ať tam jsem. Naštěstí jsem měla web s pár ukázkama svateb se spoustou fotek, které jsem mohla prezentovat a celkově to bylo fajn. Na macbooku ty fotky vypadají na webovkách fakt dobře. Věděla jsem, proč brát Macbook a nenechat je to prohlížet na jiné obrazovce. Vypadá to hodně reprezentativně. Nebyla jsem jediná fotografka, se kterou měli schůzku, ale kdyby to vyšlo, tak fotím tuto svatbu zadarmo. Slíbila jsem to! A oni mi zaplatí 4 noci v resortu v Mexiku. Ty dny mezi svatbou se tam můžu poflakovat, dělat si co chci, cokoliv. Proplatili by mi i letenky z Calgary a zpět. Dokonalost, krásná představa!

Jakmile jsem se zmínila, že jsem vlastně napůl učitelka, napůl fotografka, napůl jsem studovala nábytek, napůl dělám vlastně všechno ostatní, tak se smáli, že je to vlastně double schůzka - stále nemůžou najít někoho na hlídání dětí. Bohužel ne napořád, ale jen na pár dní v týdnu. Nevadí, každý kontakt se vždy hodí. A ta svatba by mi vyhovovala. Odcházela jsem po hodince se strašně dobrým pocitem! Přesně to jak jdeš po chodníku, usmíváš se na všechny a na nic jiného nemyslíš než na to, jak na facebooku zveřejníš svatební fotku z Mexika.

Pracovní cesta do Mexika. Sakra já tam fakt chci!

A teď mám čekat několik dlouhých dní, abych se dozvěděla, kterého fotografa vlastně na svatbu vezmou. Vlastně už jsem byla dojatá jen z toho, že jsem tam byla, pokecala anglicky, dokázala se prodat, dokázala říct představu, dokázala se dostat mezi velmi úzký výběr fotografů, kteří psali na ten inzerát na facebooku taky. Bylo nás tak 40-50 (bůhví kolik tam těch lidí do komentářů na fb psalo) a určitě neměli schůzku s více jak pěti. Pro mě není nic problém, usmívala jsem se co to šlo, každopádně pravda, že to mi vůbec ale vůbec nedělá problém ani doma, ani v Kanadě.

No s tím nádherným pocitem a se slzami štěstí v očích jsem utíkala k autobusu, který jsem stihla tak tak. Ani jsem nedojela domů a už mě spolubydlící vyzvedával po cestě a vyrazili jsme rovnou na prohlídku aut, které jsem si našla přes internetové inzeráty. První auto vypadalo až nad očekávání pěkně, druhé auto zase na očekávání šíleně blbě. A obě dvě za draho. Nakonec jsem psala smsku a usmlouvala to na $2000. Vyzvedli jsme Mišku z jedněch anglických testů v downtownu a zajeli na sushi. Nikomu se nechce vařit, a tak jsem konečně kývla na to, že jdu taky na to slavné sushi, na které tu docela častokrát zajdou. Takže. Seděli jsme u pultu, před náma sledovali ty asijaty připravující nám mňamky, na lodičkách plujících na vodě dokola pultu se točily další talířky s kouskama, které si můžu dát k objednávce taky a pak podle barvy talířku ví, že to stálo tolik a tolik. Teda prý to tak je, Miška říkala. No. A v ten moment mi odepsal ten první borec s prvním autem na smsku. Psala jsem mu po cestě na jídlo, že víc na účtě bohužel nemám, proto ať mi dá vědět, když bude nějaký další zájemce, abych o tom věděla, protože mám o auto opravdu zájem. A že čekám na další výplatu, abych si jeho auto mohla dovolit. A klaplo to. Dal mi ho o $500 levnější než uváděl. Vpoho. A z jeho minimální částky, kterou nám osobně říkal, jsem to srazila ještě aspoň o kousíček. Udržované, prohlídnuté, vše fungující, prostorné, můžu v něm žít klidně celé léto. A vejde se mi do toho auta 6 dalších chlapů. Dokonce najednou, haha :D

Mám další radost! Takže kupuju konečně auto! Samozřejmě jsem ho chtěla mít hned doma, ale jeli jsme pro něho “až” na druhý den v neděli dopoledne. Nejdřív jsem na třicítkách v playground zóně asi 3x jela víc, takže bych pokut měla už několik za 5 minut, ale potom jsem se začla fakt soustředit. Jezdí to super. Akorát furt hledám řadicí páku, protože jsem zvyklá na ní mít ruku. A tak nějak nevím co teď v tom autě dělat s levou nohou a pravou rukou. Ale zvyknu si.

Při jízdě domů jsem byla lehce nervní, ale zvyknu si a bude to vpohodě :) Mimochodem..tahle pecka hrála zrovna v rádiu, miluju ty některé hity tady:

Víceméně je to jak “moje” picasso, se kterým jsem jezdila několik roků doma. Akorát je tohle auto dlouhé jako prase. Pontiac Montana. Tmavě modré. A tak jsem si auto vezla od toho borca domů. Na pojištění jsem si chtěla zavolat, ale v neděli tam nebyli a odkazovali mě stále jen na jejich stránky a tím pádem jsem si nemohla zařídit registračku. Proto teď v pondělí do práce stále autobusem. Naštěstí jsem nakoupila tak akorát - je konec měsíce a mně končí šalin-karta. Né ta brněnská, já tak říkám tady té kartičce na městskou. Už nebudu muset počítat vteřiny mezi posmrkováním lidí, už se nemusím bát feťáků. Teď už se budu bát jen pokut.