NHL, lyžování a vše těsně přes 100. dnem v Calgary

V úterý bylo NHL: Calgary proti Floridě. Uvidím Jágra. Jako je to víceméně uplně obyčejný člověk (jako já, haha), ale přece jen komu se tohle poštěstí vidět někoho tak na živo…?

Tak tedy, v úterý z práce se rychle trošku poupravit a rychle na hokej. Kvůli hokeji jsem odvolala schůzku s budoucí nevěstou na svatbu! Nekecám! Bylo to tak nanic s časem, že se to jinak nedalo. Kašlu na to, chci si užít hokej bez stresů kdy se tam dostanu a tak.

Zahájení bylo super, protože při představování hokejistů na obrazovce to byla jediná možnost vědět, jak ti hokejisti vypadají. A ať si říká kdo chce co chce, pro mě, ženu, je to fakt důežité. Vím, že mi někdo říkal, že atmosféra bývá lepší než v čechách na jakémkoliv hokeji, to mi bylo ale uplně jedno. Neviděla jsem první 3 góly a bylo to kvůli tomu, že jsem mobilovala. Ach ty mobily, co? Výhled byl super, při každém góle vyprskly plameny nad rinkem, že z toho šlo teplo až k nám. Ale náhodou pak jsem se do toho vžila, bylo to fakt napínavé! Dvakrát neuznaný gól Floridě, rozburcovaní fanoušci kvůli neplatnosti gólů, k tomu drahé pivo, nachos s tzv. fuj-divnou-sýrovou omáčkou a čeština všude, kam jsme šli. Fakt všude. Vyfotili jsme se se skupinou Jágrů, kteří jezdívají na zápasy a všichni z nich mají atrakci. Bylo to fajn. Po zápase jsme čekali Jágra u autobusu, ale ten na nás z dálky jen mávl a nedošel. Nudař.

Ale přece jen, celý ten večer byl úžasný zážitek! I ty holky co v mezičasech odhrnovaly sníh byly super a byla to pěkná podívaná na těch pár sekund co jely sem a tam.

Po hokeji jsme sedli do hospody na pivko a pokecali. Domů jsem jela jedním z posledních vlaků a posledním autobusem. Docela jsem se bála. Divní lidi ve městě a furt nějaké čekání na další spoje...No ráno se mi do práce fakt nechtělo vstávat.

Nevím, jestli je okey tento odkaz, ale zkušela jsem aspoň kousek zahájení natočit. Pro chlapskou část čtenářů:

https://drive.google.com/open?id=0BxVcEomKzbwDcnk0VjhQX1dkbms

IMG_0070

IMG_0080

Další den jsem se zničeho nic sebrala, měla dobrou večeři a haha, fakt dobrý večer. A šla jsem spat zase bůhví v kolik, protože jsem dojela domů opět posledním autobusem. A už fakt potřebuju změnit režim, protože takto málo spávat nemůžu. Zase jsem málem nevstala do práce a po práci jsem ihned šla na kafe s Catherine - pokud si nepamatujete, kdo to je, nebo čtete tohle jako první článek - slečna z Calgary, kterou jsem poznala hned jako jednu z prvních mimočeských lidí tady. Když jsem hledala práci v downtownu a ona mi na ulici pochválila kabát. Na hodinku jsme daly kafe ve městě, jsem ráda, že vždy vymyslí nějaké stylové místečko, kde začínám mít pocit, že i v Kanadě mají trošku sem tam stylovku, která mě zaujme. V pátek zase do práce a čekal mě náročný den. Dlouhý. A hlavně jsem měla jen půl hodinky na nachystání na hory. Dámská jízda na víkend ve Fernie.

Tak jsem se sbalila, tašku jsem si musela opět půjčit od Mišky, protože nemám nic do čeho rozumně sbalit věci. Jen batoh, který nestačil a kufr, který je obrovský. Taky jsem si půjčila helmu, brýle, hůlky, lyžařské kalhoty. Bydlely jsme v tom typickém americkém hotelu co má balkon a z něho dveře přímo do pokojů. Vpohodě bydleníčko, teplo, pohoda, klídek. Super víkend. U svahu jsem půjčila lyže na 2 dny, lyžáky na 2 dny a už se mi to jezdilo. Půjčení mě vyšlo na necelých $120 a lístky pro pár na jeden den $150. Pro pár? Jo, vzala jsem dva lístky, jeden den jezdila na jeden lístek, v neděli na druhý. Samozřejmě! No lístky tu mají řešené tím stylem, že si navlečeš drátek na zip a lístek je nálepka, kterou přehneš na půlky a přilepíš tak, aby byl drátek uvnitř. Vymoženost Kanady. Kam se hrabou turnikety v jakémkoliv evropském středisku. Tady stojí brigádníci se čtečkama čárových kódů a každý tvůj vstup u dolních sjezdovek kontrolují. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem v Rakousku na druhý den hodnotila své nejlepší, nejrychlejší jízdy a kontrolovala najeté kilometry na sjezdovkách,zvlášť na černých, červených, modrých. Tu nevím jak bych si dělala svou statistiku! Ale whatever, jezdím? Jezdím. Stojím v Kanadě na lyžích? Stojím. Tak si nestěžuju a jedu. Sem tam ledovka, rozhodně né tolik jak v Česku, a na to, že jsme tu měli z -25 rázem pár dní v týdnu skoro 10 stupňů, tak jsem byla ráda, že jsme vůbec jeli. Tady ty teploty jsou fakt mazec. Jako jeden týden -20 a další týden +10? Rozsekala jsem se na svahu v hlubokém sněhu, moje malá zkušenost a carvingy udělaly své. Ale spíš jsem se tak zhoupla a hupsla do peřiny. Na zádech batoh s foťákem za $3000 - to fakt nechceš moc spadnout. Taky jsme jely úsekem, kde byla ledovka, kterou se nedalo sjet s mýma zkušenostma jinak, než bokem prostě popojet. A pak na vyhlídku na nejvyšší bod lyžařského střediska. Jednou stranou experts only a další možnost bylo sjet cestičkou, opravdu cestičkou. Hodně úzká a hodně prudká. Ale nějak jsme to zvládly. Nechala jsem si radši odstup, ale fakt bych se nerada kutálela z toho svahu plného powderu, aby ze mě dole pod svahem byla kulička. A půjčený lyže taky nechceš uplně rozbít nebo poškodit. No na druhý den nám nasněžily aspoň 3 cm sněhu a sjezdovky byly fakt lepší. Krásně se jezdilo. Jen energie jsem tolik neměla. Holt jsem na lyžích zas rok nestála. Po kafíčku Starbucks v boudě nahoře jedné ze sjezdovek se hned jezdilo líp. V neděli jsme lyžovali trochu dýl a bez oběda a pak skončily s lyžováním dřív, abychom se zavčas dostaly domů do Calgary. Přece jen cesta je dlouhá. Na oběd jsme se zastavily v Subwayi a já si dala svou první longfeet bagetu s kuřecím masem. Další porce masa pro tento měsíc. Už 2x jsem měla maso. Když nepočítám tuňáka z konzervy na chlebě či s červenou nastrouhanou řepou jen tak na oběd. Dojely jsme, poděkovala jsem za půjčení všeho možného a šla brzo spat. Únava byla znatelná!

Více fotek z lyžování v galerii na těchto stránkách!

V pondělí jsem se rozhodla pro nákupy. Hledám něco letního na Hawaii. Nic jsem nekoupila. Naštěstí. Není tolik peněz a není to až tak alarmující, abych něco musela koupit. I když podprsenka Calvin Klein mi sedla! V úterý jsem po práci jela k Zuzce a plánovaly konečně trochu té dovolené. Rozhodly se pro všemožné odjezdy, dojezdy, plány, co chceme a nechceme vidět a je to jasné. Půjčíme auto a naše hotely budou parkoviště s milionovýma hvězdama a nebo někdo z Couchsurfingu. Není tam tolik lidí, kteří jsou aktivní, ale i tak jsou tam nějací, kteří se nám zamlouvají. Musím jim napsat. Ještě se tak nestalo! Ale už se na to vrhám! Ve středu konečně trochu volno. Domlouvám s Mesiášem randíčko, ale trochu mě odrazuje ta africká národnost a horda svalů. Ale však co, přece večeře a pokec v angličtině… Taky mu musím napsat. Čeká stále na odpověď. Ale je jako hezkej, to jo!

Během týdne jsem se už fakt naštvala. Ve vlaku plném lidí jsem si uvědomila, že pokud tohle ještě bude trochu déle trvat, fakt budu už nepříjemná sama na sebe, protože jakákoliv moje aktivita po práci rovná se všemu mému času až do 10 do večera. Ve vlaku a autobusech jsem si chtěla už několikrát číst, ale to nejde. Je mi z toho akorát tak zle. A proto jsem došla až do toho stádia, že vnímám posmrkující lidi a počítám mezi jednotlivým posmrknutím kohokoliv ve vlaku sekundy. A nekecám, průměrný čas byly 3-4 s. Takové blbosti já vymýšlím. Pokud teda jede dost lidí. Pokud jede málo lidí ve vagoně a zrovna nějaké fetky nebo divnolidi, tak mou zálibou pro danou jízdu je "najdi co nejrychleji červený čudlík na zmáčknutí emergency call". Hledám tedy na kijiji auto. A pár jich najdu. Domlouvám schůzky na sobotu! Klapla prohlídka dvou aut. Taky si vzpomínám, že jsem chtěla domluvit schůzku s budoucí nevěstou a ženichem, kteří mi psali e-mail ohledně svatby v Mexiku. Nenašli mě jen tak, jsou to dlouhé procesy, kdy na všemožných facebookových stránkách jsou poptávky na fotografy a častokrát tam je třeba 50 příspěvků od různých lidí na doporučení někoho nebo přímo píšou fotografové - jako třeba já. A tak jsem ráda, že se mi vůbec ozvali.Takže já jim odepsala, ale nezískala jsem žádnou odezvu. Protože jsem se zmínila, že jsem na horách a nebudu dostupná o víkendu. Ale protože mi nechala nevěsta i číslo, napsala jsem smsku a uvědomila si, že pokud napíšeš jen mail, je to takové nezávazné, neurčité, jestli o tu svatbu opravdu stojíš. A tak po smsce jsem se dozvěděla, že mají teprve schůzky s vybranýma fotografama a že jestli chci, tak se můžeme sejít taky. Great! Domluveno také na sobotu. Mám nervy už od půlky týdne. Co budu říkat, co když nebudu rozumnět? Ale! Když už nic, tak zase opět pokec, porce angličtiny, budu muset zapnout mozek a snažit se o svůj business tady. A nebo aspoň o to, že ze sebe něco vykoktám a budu mluvit. A nebo taky o novou známost. Mají děti, takže třeba budou chtít aspoň jedno focení v létě nebo někdy něco..cokoliv! Snažit se je ten hlavní cíl. Pak za to jsou určitě nějaké odměny! A protože nemám žádné peníze, musím se snažit prosazovat přes focení o to víc. A když náhodou nebudou focení, tak jsem si pro případ založila novou pokladničku. Z kelímku od jogurtu.

V pátek jsem tu byla přesně 100 dní! Evči, od které jsem měla půjčenou helmu, jsem musela vrátit a jela za ní do práce. Pracuje v Boston pizza, takže jsme se tam dostaly se Zuzkou obě k baru, pokecaly, daly si drink a taky pizzu. Pěkná příjemná oslavička stého dne tady. Od domu to bylo opět 1,5 hodiny cesty místní dopravy, takže je to něco jako skončit v práci v Kroměříži, jet do Brna autobusem na drink a pak zase do Kroměříže ten samý večer domů. Crazy. Dorazila jsem ještě před 11pm, což jsem byla ráda. Zavíraly se mi oči únavou, padla do postele a vstávala až v sobotu s budíkem.

A to je pro dnešek vše, přátelé!