Mám trvalou a full time job.

Nový rok se rozběhl nějak moc rychle!

Nejdříve jsem po Vánocích byla opravdu shnilá, ztloustla. A stala se línou. Po práci rovnou domů. A nic nedělat, respektive odpočívat. V mobilu aplikace Tinder - zkouška, zda ještě stále stojím za to a taky - procvičit si angličtinu. Zní to všechno krásně. Domlouvám si randíčka s těma hipsterama, jeden mě poveze na loďce na nějakém lake v horách, další je vtipný a bavím se i v angličtině a další by mě teoreticky mohl zavést k více art-stylu v Calgary. Ale nechce se mi uplně randíčkovat, jaksi jsem tu nenašla moc odvahy nebo jsem shnilá i na ty randíčka. Světe div se! Začly mi docházet balíčky z česka. Našla jsem konečně poštu, na kterou mi chodí balíčky, když nejsem doma. Je to opravdu krásné, když vám dojde něco z druhé poloviny zeměkoule! Zahřeje to. Byl mrazivý víkend a já měla domluvené focení české rodinky. Zpětně trošku vánočních fotek a trochu lifestylu. Trošku už jsem se tedy začla dostávat zpět do akce. Focení, další rodinka, postupně mi chodí maily na poptávku na focení, a i když to nedopadne, mám opravdu strašnou radost, že se mi vůbec lidi ozývají. Doposud jsem kvůli absenci auta musela odvolat i schůzku s budoucí nevěstou na focení svatby. Jen jako fotograf momentek. Ale mohla jsem si vydělat a bohužel to nedopadlo. Tady se ten čas opravdu nedá dobře zkloubit bez auta! Fuj! Už mi to i překáží v práci, to se nedá… Taky jsem si psala s nevěstou, která se bude vdávat v Mexiku a já jí nabídla práci zadarmo - tedy jen za cenu letenky z Calgary tam a zpět. Ach to by byla krása do mého portfolia. Dál jsme si zatím nenapsaly více info. A do toho všeho shonu, kdy jsem nevěděla, kterému chlapovi psat dříve, na domluvu s focením, se změnami ve všech pracích, když jsem si zvykla na aplikaci na hledání spojů a návazností vlaků a autobusů kamkoliv...no prostě - rozbitý displej na IPhonu. V řiti. Naštěstí spolubydlící byl má záchrana. Teď už mám nějaký ten den jeho telefon. Ztratila jsem všechny kontakty nejen na kamarády, ale také telefony do prací.

A do toho jsem dostala fulltime na uklízení. Vůbec jsem nestihla nikomu ani odepsat na facebooku jak se mám. Složitě a dobře. Takže obvolávání všech bylo dost zajímavé. No jo, zálohy mi nic neříkají a pak si můžu stěžovat jak chci. Za trest jsem si koupila šálů a šla na narozeninovou párty. Konečně jsem měla šanci s někým taky pokecat. Cestou na tuto párty jsem šla okolo domu, ve kterém jsem ten samý den byla a mluvila s paní, která tam bydlela se svojí rodinkou. Zmínila jsem se nenápadně, že jsem fotografka a víceméně jsem se prostě nenápadně chtěla vnutit. Hodila jsem tedy své jméno do schránky a pokračovala s vínem v ruce na párty. Bylo sice složité se rozhodnout, jak se dostat domů a domluvit se, abych byla vklidu a včas doma, protože tady prostě noční spoje nejezdí. Zlaté rozjezdy v Brně.

Po párty přišel další odpočinek. Měla jsem jít původně do české školy omrknout výuku dětí, abych mohla být náhradní učitelka, nicméně fulltime v uklízení už mi zajistilo to, že budu ráda mívat volné víkendy. Tak tedy odpočinek. No...místo chtěného odpočinku jsme se stihly s holkama domluvit na srazu v downtownu. Nejdřív ta pravá after-party žranice v Mekáči - tyjo tohle byl můj první den tady v Kanadě, kdy jsem si zašla do Mekáče na nějaké to mastné poalkoholové papání. Byl to den číslo 87. Colu jsme si napustily i na cestu směrem na vyhlídku. Zuzka chce na vyhlídce fotku v každém ročním období a vzhledem k tomu, že už se oteplilo na nulu, fotíme se v tričkách. Zvykáme si na Kanadské počasí! Na další den jsme se domluvily s Evčou, že máme volný den a strávíme ho trošku venku. Cestou k Evči jsem potkala zase toho černocha. Toho z autobusu, se kterým jsem se předtím kdysi bavila. Bydlíme nejspíš blízko u sebe. On jel do kostela, jmenuje se Mesiáš a je osobním trenérem ve fitku. Nejen, že jsme společně jeli v c-trainu, dokonce jsme měli stejnou cestu i autobusem. Vyžádal si moje telefonní číslo. Proč ne? Po dlouhé době jsem zase mluvila anglicky o trošku déle než kdekoliv jinde. Krásný den. Vždyť svítí sluníčko, je nádherně a přitom led stále zmrzlý. Nejdřív zvoním na baráčku, kde mi otevře stará paní a já ihned zjišťuju, že tady opravdu Eva nebydlí. Ono plést si north-east a north-west není uplně super. Stejné číslo domečku, stejné číslo ulice. Když je to kousek od přechodu mezi east a west, tak je to ještě vpohodě. Přešla jsem tedy o pár ulic a už byla správně. Pokecáme, sním pár vánočních Arabesek, které jsme měly s mamkou v česku vždy poschovávané na stromečku a už se chystáme fakt ven. Jdeme tedy bruslit. Chvilku se rozhodujeme, jestli si ty brusle obut nebo ne, ale nakonec nás to docela chytlo a rozbruslily jsme se na nemálo koleček. Rozbruslily a rozkecaly. Byla neděle a večer už jsme se chystaly s Miškou k Danči - kadeřnici, kterou o den později čekaly kadeřnické zkoušky v Edmontonu. Nejjednodušší bylo spát u ní, protože jsme už ve 4 ráno vyjížděli. Přece jen Edmonton není nejblíž. Cestu tam jsme prospaly. Jen řidič chudák ne. Naštěstí. Ráno jsme zahájili ve Starbucksu, pak už směřovali směrem ke škole, kde probíhaly zkoušky. Byla jsem pokusným králíčkem na střih, falešné barvení a trvalou. Jo trvalou. Mám vlnky po celé hlavě. A je to boží. Nemusím se česat a nemusím si umývat furt hlavu kvůli objemu. Nejlepší! Během zkoušek jsem pozorovala porotce a snažila se Danču co nejvíc uklidnit. Snažila se radit, usmívat se a působit příjemně. Nikdy nevíte, co vše ovlivní bodování. Proto stále úsměv a pohodička na tváři. Ať jde vidět, že jsem spokojená zákaznice. Po zkouškách jsme si zašli na několik-D kino v místním muzeu a potom na dobrou večeři s pivkem. Po cestě domů zpět do Calgary jsem zase usla. Dojeli jsme vcelku pozdě večer a mě už čekalo jen nachystat se do práce na úterý a jít zase spat.