Budapest, february 2014

lachendrovaeva
Jan 10, 2017
2 min read

Kdysi dávno, rozhodly jsme se pro výlet do Budapeště. Na jeden den a jednu noc. Jen tak, s batůžkem plným jídla a bez ubytování. A přesto jsme se docela vyspaly.

Hlava padá únavou, ale ruka je rozhodnutá všechno zapsat, dokud jest to čerstvé. S Evičkou jsme se vydaly na prvně utajený výlet, který však byl vyzrazen u dvou banánových piv. Původně tedy nevěděla, kam se pojede. Já koupila lístky a mělo to být překvapení a až v čas odjezdu by se to dozvěděla. Ale banánové pivo mělo silnou moc. Od té doby jsme věděly obě, kam vlastně jedeme. Naše posádka vydávající se vstříc maďarským dobrodružstvím se nakonec skládala ze dvou členů, nás dvou. S výbavou jsme se rozhodly to moc nepřehánět, v cizím městě nás čekal dohromady jeden den a jedna noc.

Budapešť, která byla naším cílem, nás přivítala poněkud chmurně, ale ani to nás neodradilo od toho, abychom neutrácely za zbytečné jízdenky a úspěšně jsme bloudily pěšky. Dokud jsme neměly reálnou mapu, ale jen kousek bílého papíru s černýma tečkama, jsme věděly, kde jsme. Z části města, ve které nás autobus vysadil, jsme byly zprvu lehce v rozpacích. Tohle je opravdu Budapešť? Prošly jsme čerstvé tržiště, přeběhly most a vyšplhaly na skály, kde nám byla odplatou naše úhledně doma připravená svačinka. Mezitím se rozsvítila světla skoro dvoumilionového města a my jsme se rozhodly ochutnat místní pivo. To se nám skoro porařilo, hned po návštěvě místího kostela. Jediný problém byl ten, že místní Postřižinské pivo bylo vyrobené v Nymburku, a to není v Německu, jak jsem po shlédnutí dna druhého šálku zjistila. Všem bylo jasné, odkud nás vítr přivál, protože místní slečny asi nemají ve zvyku pít velká piva ve větším množství. A ještě jím zapíjet jemnou jablkovičku.

Další podnik, ve kterém místo bílého vína podávali červené, nese název Szimpla Kert. Jen malá reklama - určitě si tam zajděte. Najdete tam tolik věcí, kolik ani doma nemáte. O thonetkách, na kterých jsme posedávaly, neví ani firma TON, že takový typ kdy vyráběla. Přímo vevnitř najdete funkční bankomat, Tesla telefony, sušák na vlasy ze starého kadeřnictí a spoustu další veteše. Mimo víno, pivo a džusy se tu podávají mrkve, a to vždy za 200 forintů za jeden velký kus. Snad byly i k jídlu! Vstup je zadarmo, nechají vás vevnitř spočinout do 4 do rána, a pak vás nemilosrdně vyhodí. Ale třeba potkáme nějaké milé Egypťany, Brazilce z Japonska nebo Anglány, kteří vám zachrání kožich, jak se stalo Evičce a mně.

A zbytek příběhu nechť je zahalen tajemstvím a už prozradím jen to, že druhého dne jsme úspěšně dorazily domů.

Jestli Evička ještě někdy uvidí svoji košili, toť otázka :)