Mé první hlídání dětí.

V novém roce, jak už jsem psala, jsem se cítila moc přežraně, utahaně, byla jsem líná, následně dost nachlazená, ale nakonec to zázvor nějakým zázrakem vyléčil dřív, než jsem lehla úplně. A taky jsem se donutila aspoň na jedno cvičení.

Vzpomínám na svoje skvělé časy, kdy jsem byla doma, měla na UTB ve Zlíně status studenta, doma jsem furt jen cvičila, vařila, dělala si co chtěla, sem tam fotila, sem tam cestovala. Naprosto geniální život. Neříkám, že teď ho nemám, stále si dokážu užít každou svou chvilku života, jen mi přijde, že vždy po Silvestru je to opravdu “tabula rasa”. Nejsem to já. Nechce se mi nic.

Tak jsem si vzpomněla na časy, kdy mi cvičení doma vůbec nevadilo, naopak mě hodně bavilo. A tak jsem zapla staré dobré video P90X. Břicho, necelých 20 minut. A na další den jsem byla v práci, kde uklízím. Tak jsem to břicho cítila. Fakt dost, i když jsem nezvládla zdaleka celé cvičení. Haha, jsem špek no.

Ohledně počasí je to furt stejné. Lidi mi lhali, i když věřím, že nechtěli. Prý je tu -25 maximálně pár dní po sobě a pak se zase na chvíli oteplí. No těch 14 dní před Vánocema ok, ale když se mrazy zase na nový rok vrátily a jsou každý den, to mi fakt radost moc nedělá. Na druhou stranu - snad každý třetí den tu napadne čerstvý sníh. Vzhledem k tomu, že se odstěhovala z basementu paní, která vlastnila lopaty na odhrnování sněhu, teď nemáme před barákem čím odhrnovat. Calgary je hodně slunné město, každý den tu sluníčko a sníh dělají neskutečnou nádheru! Navíc ty neodhrnuté cesty vypadají tak krásně!

Tak nějak jsem se tím prvním pracovním týdnem v roce 2017 prokousala až k pátku. V pátek jsem byla domluvená na hlídání dětí. Dominic má 3 a Sofia 5 roků. V pátek nasněžilo. Hodně. Autobusy měly skoro 10 minut zpoždění a já začala být nervózní, protože pokud nestihnu navazující autobus, nestíhám to na půl 9 ani doběhnout do domu, kde mám hlídat. První den v této nové práci - to si samozřejmě nemůžu dovolit. To znamená. Že v těch -20 mini autobusek nemohl vyjet ani jeden mini kopeček, smýkalo se to na cestách tak, že jsem se opravdu bála, že zůstaneme trčet v nějaké sněhové krajnici nebo nedejbože v okolních zaparkovaných zasněžených autech. No, vystoupila jsem a následoval první běh na navazující autobus. Doběhla jsem! S chutí, že jsem to stihla, jsem si zapla data a zjistila, že i tento autobus má zpoždění. Tak jsem čekala zabořená nohama na zasněžené zastávce dalších 10 minut.

Rychle, dokud mi mobil nezmrzne a nebude hlásit slabou baterku, jsem napsala smsku, že jsem na cestě.

Druhý autobus přijel tak akorát, abych to během stihla k domu s pár minutovým zpožděním. A ta sakrametská zima! Napsala jsem původně horší slovo, ale nakonec ho přepsala. Fakt byla strašná zima. A běh v tom zmrzlém vzduchu a někde ve vyšlapaném sněhu, kde byl původně možná chodník, ten byl opravdu ukázkový. Haha.

Tak zvoním na dveře, ohřívám se čajem, zjišťuju, kde mají Domča se Sofčou koupelnu, záchod. Ten zrovna použiju a umyju si ruce. V polovině mého pobytu na toaletě už mi Domča otvírá dveře. Nojo, děti, už budu jak ty matky nakreslené na obrázcích sdílených na sociálních sítích. Že se ani vklidu maminka nevyčůrá. Takto začlo moje první hlídání dětí. Bylo mi sděleno, kde bude oběd, kdy bude, kde co je nachystané, pak jsme řekli ahoj a už to bylo jen na mně. Začli jsme si hrát s barbínama a autíčkama zároveň, nejdřív jsem zjišťovala, jak funguje autodráha, hned na to jsem zachraňovala blonďatou prsatou blondýnu v plavkách lítajícím batmanem, který rozbil zeď věže, aniž by ho zpozorovala zlá čarodějnice. Volným krokem přešla autodráha na hraní hokeje. Go, Flames, go!

Nejdřív to ale musíme pouklízet to, s čím jsme si hráli předtím! Samozřejmě! Do šuplíčku, ve kterém ty hračky byly. Poslouchají oba, to bude vpohodě.

Se Sofinkou jsme vytvořily mamince obrázek plný srdíček a já si vzpomínala, kolik moje mamka musela dostat obrázků ode mě. Nespočet. Bavilo mě dělat ranní přáníčka na pěkný den. A i když se jich dochovalo jen pár, třeba zrovna tento obrázek se dochová do Sofčiných 20 let a bude vzpomínat stejně jako já teď. Ještě jsme zpívali písničky a hrála jsem vše na miniklavírek, který byl součástí knížky Zdeňka a Svěráka a jejich písniček. Tak jsem se zničeho nic zase ocitla u babičky na prázdninách, kde mi jely kazety v kazeťáku jedna za druhou a já s babičkou pořád zpívala. Chudák děda… Znala jsem slova písniček až do teď, což mě samotnou překvapilo. Čas na svačinu. A pak pořád, že chcou cookies. Copak já vím, jestli jim můžu aspoň jednu sušenku dát? Žádný takový! Až přijde mamka. Tak jsem se odháněla z kuchyně co chvíla.

Nejhorší je, když děti najednou odběhnou a vy nevíte, kam se vám schovaly. A zděšení hrůzou nevíte, jestli můžete jednoho nechat v pokojíku a s druhým si hrát jinde a nebo lítat jak blbec a kontrolovat. Vzhledem k tomu, že se zatím vzájemně neznáme, samozřejmě jsem lítala jak blbec.

A až byl čas obědu a já ohřívala hráškovou polévku a rizoto, děti začínaly být pěkně protivné. Dominiček jde po obědě spat a bylo to už znát, že má hlad a že už potřebuje nutně zalehnout. Samozřejmě jsem blbě ohřála polívku. Byla vřelá...Tak jsem foukala dvakrát tolik. Obě polívky zároveň. Aby Sofča snědla aspoň tu trošku, i když nechtěla ani ochutnat a Domčovi jsem foukala o trochu rychleji, aby mohl jít hned spát. Mezitím co dojedli hráškovou polévku, už se ohřívalo rizoto. A radši jsem ho ohřála jen trošku, aby se zas nemuselo čekat. Prý to bylo akorát. Tak dobrý. Já mezitím začla jíst polívku, rychle do sebe hrkla trochu rizota a samozřejmě než jsem dojedla, už jsem Domču doprovázela za ruku do pokojíčku k posteli. Nechtěl spat, chtěl spat, chtěl mít odtažené žaluzky, chtěl mít zatažené žaluzky, chtěl mít modré pyžamo a pak to zelené. Tak usnul. Dojedla jsem si rizoto, Sofča mezitím chvilku mluvila s taťkou - který byl celou dobu zavřený v kanceláři doma a děti za ním neměly chodit. Další skoro neuhlídatelná věc.

Už nějakých 5 let se těším na to, až budu mít rodinku. A teď jsem si to poprvé odzkoušela. Je to unavující, uznávám, nenajíte se vklidu, nesednete vklidu, ale pořád to vidím jako tu nejkrásnější věc života. Děti. Jsou fakt zlaté. I když se zrovna hádají, že jeden nesmí do pokojíku druhého a vy máte málo ruk na to, abyste je odtrhnuli od sebe. A nebo když zrovna potřebují stejnou hračku.

Mezitím, když Domča spal, jsem si se Sofinkou hrála piškvorky, což jsem teda čučela, jak dokáže být 5leté dítě dobré. Domalovaly jsme, pohrály si s panenkama a mezitím už se Domča vzbudil. Převlíkla jsem ho zpátky do stejného oblečení, protože jsem nevěděla, jestli u dávat nové tričko nebo nechat to s kapkou od hráškové polívky. Děti mají opět hlad. Tak dáme svačinku a mezitím už jim dojela mamka. Povykládaly jsme chvilku jak to šlo a nešlo, domluvily se na dalších termínech a já odcházela spokojená. Děti mě měly sice unavit, ale já odcházela konečně nabitá energií, s dobrou náladou a ten den se mi ani nechtělo sedět doma. Samozřejmě jsem si ale sedla, protože cestou domů, jsem musela vyzvednout svůj tajný balíček, který mi došel a to mě stálo značné úsilí. Byl to balíček z bývalé práce. Konkrétně Hanča mi ho obstarala, ale vyřezáno to bylo určitě s láskou z oddělení technologie, bylo tam i spousta podpisů bývalých kolegů, které mě potěšily i pobavily zároveň.

Tento den, první pátek v novém roce, mě opravdu bavil. I když jsem zase chodila v těch mrazech docela dlouho venku, protože mi autobusy jely uplně špatně, na poště jsem napoprvé neuspěla, protože to byla jiná pobočka. A ještě k tomu nakonec jsem si vyčkala ďolík na zastávce snad takový, že i v těch mrazech jsem si myslela, že tam po mě zbyde roztáté místečko. Nezbylo. Ani jsem se neohřála a už jsem zase stála na chodníku v mrazu. Vystoupila jsem o zastávku dřív a to naštve, když už na ten autobus tak dlouho čekáte.

Doma jsem se konečně ohřála, došla Zuzka na návštěvu, obhlídnout náš domek, protože tu ještě nikdy nebyla, zároveň pokecat, co se vše událo, zjistit něco o naší společné cestě na Hawaii, a taky povykládat o nových zážitcích a zkušenostech.

Stáhla jsem si aplikaci do mobilu. Tinder. Ale o tom až později - to bude taky na dlouhé vyprávění. A teď už mám půlnoc a fakt se mi chce spat.