Skoro Vánoce!

Omlouvám se, 14 dní jsem nic nepsala. Fakt ani čárku, je to škoda, ale jsem shnilá celý prosinec.

Událo se spousta věcí, dorazil mi vánoční balíček, byly Vánoce, zítra bude Silvestr! Strašně moc zážitků jsem sice stihla vstřebat, nikoliv napsat na papír. Hodně nasněžilo, zažila jsem opravdu velké první mrazy v Kanadě, mám zase další novou práci (momentálně už nechodím do restaurace, ale mám fotostudio, nově uklízení domů, sem tam si přivydělám - jak už víte - focením za cash na sebe a příští týden v pátek hlídám děti). Peklo se cukroví, stihlo se pouklízet, koupit a vymyslet dárečky...a taky jsem se opila tak, že jsem nemohla ani mluvit a usla možná dřív, než všichni pozvaní stačili vůbec dojít. No jo. Ale když si vzpomenu na vánoční večírek kdysi, vím, že může být i hůř.

Tak aspoň si zkusím vzpomenout, co jsem chtěla vše sepsat, samozřejmě to nebude tak zábavné jak čekáte, ale bohužel. Nejsou to čerstvé informace v mé hlavě.

Aktuální čerstvé informace jsou dvě. Dva nové mezníky v mém kanadském životě. První mezník: KOUPĚ LETENKY NA HAWAII!. S batůžkem na necelých 14 dní. Vzrůšo dobrodrůžo, nikdy jsem nebyla v teple u moře, a přestože nám bude asi dost často pršet, strašně se těším! Moje první velká dovolená!

A druhý mezník? Už musím koupit auto. V -20 se vcelku blbě čeká na autobusy. Ale pravda, býti chodcem má spoustu výhod. Třeba například doufám, že chůze v různě prochozeném a rozježděném sněhu, kdy každou chvilku čekáte, že spadnete, je maximálně vhodná pro má záda a pevně doufám i pro zadeček. Doufám! U krajnic potkáváte obrovské haldy sněhu, které musíte při každém přecházení cesty překonávat. Pokud je to zmrzlé, je to vpohodě, horší, když se nohou ponoříte do špinavého roztátého sněhu až po kotník jako já dnes. Další věc, což mě teda trochu štve, vlastně hodně štve! Že potkáváte pěkné Kanaďany. Ti zatracení zarostlí hipsteři s kšiltovkama a károvanýma košilama (občas držící obrovský kelímek kafe z Tim Hortons nebo Starbucks) nasedají VŽDY do největších trucků v ulici. To mě dokáže akorát naštvat. Pořád čekám na nějakého, který nasedne do malého rozhrkaného autíčka. Zatím jsem takového žádného neviděla. A ani mě žádný takový nesvezl v autě. Takže stále se tu nebudu vdávat, mami. Ale zpět k těm plusovým bodům chodce. Například. Jsou tu chodníky většinou proházené, oproti tomu trochu víc vedlejší cesty jsou vždy neupravené, neodhrnuté a plné sněhu. Takže si chodíte jak král. Další bod. Stačí být 2 metry od přechodu a už vám zastavují všechny auta. Klidně čtyřproudovka. A ve všech pruzích čekají, než budete za přechodem aspoň další dva metry. Až v tu dobu se všechny jízdní pruhy dají do pohybu. Další bod. Pokud chci celodenní výlet, není v tom žádný problém. Stačí jet přes půl Calgary autobusama. A vždy zmeškat ten navazující. Takový výlet vás může stát opravdu celý den, ale také i nervy. Tisíckrát za den zdravíte řidiče a naopak potom děkujete, že vás svezli a zastavili vám. Zezačátku jsem se trochu bála dveří, které si sami musíte otevřít, ale teď je to už moje denní rutina. Každou cestu, chodník, znám už snad nazpaměť. Vím, kde je pod sněhem led, vím, kde každý den ráno stojí nastartované auto a v něm hulící “turban man”. Potkáváte taky spoustu lidí. Holčička ve vlaku se ptá, proč jím, co jím, kam jedu, další pánové se vedle mě baví o svých stejných svetrových bundách. Jak je perou, kde je koupili, za kolik, taky samozřejmě se pochválí, že jim to sluší. Další se mě ptá na cestu - kam se kterým vlakem dostane. A já mám radost, že vím a můžu poradit. Borec v Calgary čekal na přelet do Vancouveru a ani na boxing day nesehnal levné letenky. A taky jsme zjistili, že si oba chceme koupit boty. Ale já do velkých mrazů, on jen nějaké lehčí, ale přesto zimní. No jo, oteplilo se na -5, tak už jsem tu pár lidí viděla v kraťasích, spousta lidí chodí v mikinách (až si občas připadnu tak navlečená fakt blbě) a dokonce jsem viděla i nějakých pár lidí v žabkách. Blázni. Ale pravda, jde si na tu zimu líp zvyknout. Ještě pár zim a taky bych šla třeba bez šály…! No prostě, žádné velké zajímavosti mimo mé první Vánoce a svátky v zahraničí. Jen si ráda všímám takových těch věcí okolo. Autobusák vypadající jak můj kamarád z Itálie, porovnávání přízvuků asiatů, moje nadávání v angličtině, no zkrátka celý můj život začínající si zvykat na Kanadu tak, že mě ani nenapadne (konečně) stydět se cokoliv říct nebo zeptat se. Hodně odvahy mi dává práce ve fotostudiu, kdy musím mluvit se zákazníky i dětmi, aby se při focení cítili dobře, začínám rozumět sem tam i těm dětem. A taky jsem se odvážila těhotné paní říct, že fotím i sama na sebe. Nenápadně, ale s tím, že by ji mohlo napadnou objednat si mě na newborn focení. A má moje číslo. Great! Měla bych si najít zase nějakou akci. Přednášku, kurz nebo něco podobného, co mě zaujme. Abych si tu nezačla zvykat na to přijít z práce domů a sledovat přátelé v angličtině. I když pravda, že to taky není uplně k zahození takové denní učení angličtiny. O Vánocích, jiných akcích a tak si sepíšu pár poznatků fakt až později. A děkuju Ježíškovi!