První focení na zakázku, prosinec

Jakmile zjistíte, že se vám stýská, je to docela naprd. Ale naštěstí vám nedovolí okolní události nějaké tesknění v posteli u filmů moc často.

Dnes jsem měla zase slzy v očích. Slzy štěstí, slzy nových událostí, slzy toho, jak mě život strašně moc baví. Dnes jsem byla po skoro týdnu v práci. Konečně. V restauraci vařit. To znamená, že ušetřím za jídlo. Vzhledem k tomu, že mě včera opět poslali domů z restaurace, že je tam furt “so quiet”, tak jsem byla ráda, že můžu aspoň dnes pracovat. Momentální rozpis mých prací je následující: pondělí, úterý od 10 do večera ve fotostudiu, středa a čtvrtek volno, pátek až neděle v restauračce vždy jen na 4 hoďky. Jenže už druhý pátek mi řekli, ať nechodím. Takže tři dny v týdnu off. To se mi moc nehodí. Přemýšlela jsem už nad tím, jestli nezajdu někde k obchodu omrknout, co lidi dali za jídlo do “food bank”. Jo, to je pro lidi, co nemají za co jíst. Jakože třeba bezdomovci a já.

Ale teď k těm slzám štěstí. Teda spíš k události, proč se mi ty slzy vůbec objevily. Dnes jsem totiž měla první focení na svoje triko. Ve fotostudiu už jsem měla asi 5 rodinek, ale takhle jsem ještě nikdy nikam nejela. Byla to narozeninová oslava ročního chlapečka. Brala jsem si za hoďku a půl jen $100. Ok, po práci v restauračce jedu domů, vyzvednu foťák, dám si rychlou sprchu, stihnu u baráku ten samý autobus, kterým jsem domů i přijela. S tím samým docela šikovným řidičem. Byl to poslední bus o půl 4, který jsem musela stihnout, abych dojela na místo včas na 5PM. Jela jsem přes celé město a mezitím se mi můj skvělý IPhone vypnul. Slabá baterka. Trochu tu nezvládá zimu jsem zjistila. Nedá se..mám s sebou nabíječku. No jo, jenže v c-trainu žádná zásuvka. Nevadí, třeba na mé zastávce kde vystoupím bude elektrika. Mýlila jsem se. Ok, zhruba vím, kterým směrem. Byslím na south-west a tohle je na north-east. North-east je část, kde jsem dostala jediný pokyn. Tady bydlet nechceš, tam by ses mohla i bát. No nedá se, jdu hledat baráček, ve kterým bude narozeninová oslava. A jak moc je to reálné, když máte telefonní číslo ve vybitém mobilu i s adresou? Málo. Teda vůbec reálné. Jít “tímto směrem” mi nepomůže. Naštěstí jsem zvládla zapnout zničeho nic telefon a mrknout na adresu. Jo, je to tu divné. Moc zakuklenců a pán s turbanem na zastávce na mě hleděl, jako by chtěl říct “kde ses tu ty bílá vzala”? Číslo jsem nestihla opsat, ale adresu jsem si stihla zapamatovat. Prvních normálnějších lidí se ptám, kde je adresa, kterou jsem měla v hlavě. Navedli mě dobře. Ale zas nevěděli, která ulice přesně. Tak jsem šla. Ptám se nějakého klučíka, kterej byl vyšší jako já a byl taky tmavý. Tyvogo ten měl tak strašně dlouhé a strostlé obočí, že jsem zapomněla vnímat, že mi říká, že neví. Měl rovnátka nastálo. Pamatuju si, když jsem je měla já a u zubařky jsem si vždy mohla vybrat barvu gumiček do nich. Hádejte, jakou barvu gumiček v rovnátkách měl tento klučík. Černou! No nic. Ptám se dalšího pána, kterého potkávám u jednoho z domečků. Vzal mě s manželkou autem přímo k adrese, kterou jsem mu nadiktovala. Jenže. Č. 75 neměl žádný domeček. Naštěstí, protože jinak bych zvonila špatně. Nevadí, moc jsem poděkovala, vystoupila a ihned se chytla nitě.

Nějaký další manželský pár zrovna vyskládával nákup z auta. Yes! Ptám se, jestli neví o nějaké oslavě v této ulici. Neví. Prý jestli vím číslo, tak jim zavolají. Jo, číslo mám ve vybitém mobilu. Čekám až mi nabídnou, že mi mobil na minutku dají do nabíječky. Bingo! Ptají se mě, jestli jsem z Ruska. Nene, Czech republic. Yees, Praaag! Pán se chytal, prý byl v Praze v roce 1994 a byl z ní naprosto unešený. Najednou jsem byla v kuchyni u nějakých lidí z Afriky. Nabíjela jsem si mobil. Mezitím jsem vysvětlila, že hledám adresu lidí, které vůbec neznám, protože jsem fotografka a jdu jim nafotit narozeninovou oslavu. Tak už jsem jim dala své číslo a kontakt s mým jménem. Prý chtějí taky nafotit narozeniny syna! No..mobil nabitý, minuta před 5PM, musím jít. Zjišťuju, že baráček není 75, ale 37. Okey! See you! Loučíme se se slovy “see you”, to vypadá nadějně! Kdybych to nenašla, mám se vrátit na návštěvu.

Vyjdu před barák a vidím baráček č. 37 skoro přímo před sebou. Klepu na okno, protože jsem nenašla zvonek. Prý mám jít brankou na zahradu dozadu do garáže, že tam je celá rodina. Zaťukám a vejdu.

Všeci jsou naprosto tmaví, no prostě Indové. Přirovnání, že jsem byla jak vlk mezi ovcama, je trošku nemístné, ale tvrzení, že je to nemístné, je zase možná rasistické. Tak nevím. No všichni tu mluví jakousi tou hatla-arabštinou a do knížky “memories” píšou taky arabsky. Nutí mě si dát něco na jídlo, než dojedou na místo s dortem. Sestra maminky oslavence mi vysvětluje, že jejich kultura to tak prostě má. Že všude chodí a jezdí pozdě. Prostě to tak je. Stejně tak se jí rukama v jejich kultuře. Když jsem viděla jednoho strýčka jak se dlábí, neměla jsem zrovna chuť si dát něco taky. Ale tak musela jsem. Dostala jsem nějaké vegie šátečky. Výborné. Ale to byl předkrm. Pak jsem měla tuňákový kebab, takové malé bobečky tuňáku v nějakém obalu. Mňam. Pak tam měli opět ovčí maso (stejně jako v té uzbekistánské restauraci, kde jsem byla s Annou). Teď mi připadne opravdu nemístná ta moje poznámka s vlkem a ovcema. No nic, pak tam byla rýže, kuřecí maso, zeleninový salát - opět s tou divnou chutí. Ta divná chuť je koriandr. To už jsem se stihla dozvědět dřív. Když jsem si dala stehýnko kuřete, myslela jsem, že mi uhoří pusa. Vzhledem k tomu, že je to hodně suchý vzduch oproti česku a já mám pořád suché popraskané rty, věřím, že jsem nepotřebovala ani rtěnku, jak jsem je musela mít z toho kuřete červeně prokrvené. No dojedla jsem a konečně bych mohla jít fotit, když jsem za to zaplacená, co?

Sladký koutek s lízátkama, čokoládkama, vše do zlatomodré barvy. Nedivím se, že mi maminka chlapečka psala, že nestíhá. Na výzdobě si dala opravdu záležet. Nádhera. Všechny ženy měly šperky všude, včetně těch řetízků na čele, okolo sebe barevné hábity (slibuju, že do příště si zjistím, jak se jejich oblečení nazývá), tatínek chlapečka měl taky nějaký ten oblek jejich kultury. Vyšívaný zlatýma nitkama, vše pestrobarevné. Pofotila jsem fotokoutek a pak se krájel dort. Před krájením dortu celá rodina přišla za oslavencem, každý ďobnul do dortu, nechal si olíznout prst od oslavence, podívali se na mě, aby měli pěknou fotku a šel další na řadu. Pofotila jsem taky různé skupinovky, nic moc momentek. Jsem zvědavá, jak si s tím světlem poradím ve photoshopu. Protože blesk mi ještě nedorazil a dřív jsem ho nestihla koupit.

Po focení cake-mash (jakože celé dítě je zapiplané od dortu) jsem chlapečka vyfotila i ve vaně. Na schodech si prohlížím fotky ze svatby a newbornu a hned mi chce Tania - maminka od chlapečka ukázat jejich svatební album. Nekecám jejich svatební album nemáš šanci unést v jedné ruce ani 20 metrů. To album je veliké 60x40cm a má tvrdé desky, tloušťkově měla asi 5 centimetrů. Fotky moc pěkné. Asi to nebyla uplně nejlevnější svatba. Tyvole to musela byt tak strašně drahá svatba. Brali se v nejznámnějším hotelu v horách. Chlapeček chtěl ke mně, tak jsem si ho dvakrát chovala. Měla jsem jeho ruku v oku, kdybych ho chovala o 5 minut déle, tak mám polovinu vlasů, ale byl k sežrání! Je strašně roztomilý, a i přesto, že už bylo dost pozdě, házel na mě očkama s předlouhýma řasama. Prý má rád všechny holky! Haha.. Tak malý jde spinkat a já se vracím do garáže, kde probíhala párty. Maminka od Taniy mi už domlouvá, že když budu chtít, mají skvělého právníka, který mě tu protáhne tak, abych tu mohla být déle. Chodí za mnou celou tu dobu a říká “no worries” a usmívá se na mě. Musím ochutnat desert. Nevím co to je, ale zas nějaký bobek a home made jogurt. Výborný. Delicious. Ta paní mi bere talířek z ruky a hned mi jde přidat. Jsem přecpaná, protože na sobě mám ty úžasné gatě č. 6, které jsem tak vítězoslavně koupila, že se do nich vlezu. Na cestu dostávám jeden cupcake a zlatý pytlík lízátek a čokoládových kuliček a čokoládových penízků. Na c-train mě bere sestra Taniy s manželem, která by ode mě chtěla vyfotit porod. A když né porod, tak pak miminko. Takže další kšefty by mohly být reálné. Celá rodina se na mě celý večer usmívala, cítila jsem se skvěle, i když jsem neznala ani jejich kulturu a ani jednoho z nich. Je to hrozně zajímavé a zvláštní poznávat takhle cizí lidi. Tohle mě baví. Až ve vlaku jsem si vzpomněla, že si do peněženky musím schovat ty peníze, ať je nevytratím. I když pro tu chvíli byly opravdu nepodstatné. Ale pravda, že díky těm penězům nemusím chodit do food banky pro jídlo.

A teď si představte, že byste měli číst každý můj zážitek. To by byla kniha na 500 stran za ten rok tady. A to by už vás ani nebavilo. A že jsem měla několik takových zážitků tento týden, které jsem si nezapsala. Zase jsem musela lhát, že mám přítele, udělala jsem skvělý adventní věnec, snědla víc sladkého než jsem chtěla, dodělala video ze svatby v Česku, dostala IPhona, stihla se přestěhovat, zaplatit postel i s nočním stolkem ve svém novém pokojíčku, dostala jsem uplně zadarmo malovátka a laky na nehty od kolegyní z fotostudia. Prý to nepotřebujou, tak jestli něco nechci. A najednou jsem dostala celý balíček, ať to tam v ateliéru nestraší. Super příležitosti, skvělé zážitky a hlavně je to můj život, který si užívám.