Moje první uzbekistánské jídlo

S Annou a jejím manželem Igorem jsme byli v uzbekistánské restauraci. Oba dva pocházejí z Kazachstánu. Pokud se chceš rychle něco malinko přiučit a nevíš o této zemi vůbec nic jako já, tak hlavní město je Astana a v této zemi můžeš jet i tisíc kilometrů pouští a nenajdeš po cestě žádné město. Pokud najdeš nějaký lesík nebo pár stromů, nikdy nejsou tyto stromy vysoké kvůli suchu. Anna mě pozvala na večeři. Anna je moje nová kolegyně z fotostudia. V restauraci jsme seděli obyčejně u stolu a na židlích. Ne, že by to bylo něco výjimečného. Tedy dokud mě na to neupozornili. Obyčejně se v Kazachstánu stoluje na zemi. Lidi sedí na kobercích, okolo sebe mají polštářky, kdykolikv si můžou u stolování přilehnout. V restauraci se tedy sice sedělo u stolů, ale aspoň se mluvilo rusky (kvůli mně jsme mluvili v angličtině). Povykládali jsme si o rozdílech jídla, věcí, aut, dopravě, Vánocích v Česku, Kanadě a Kazachstánu a bylo to fajn.

Docela blbě jsem se cítila, když moje věta ohledně vánočních trhů vyzněla tak, že mi chybí jen alko-drinky ze stánků, které jsme pili každý týden na trzích v Brně. Nejsem alkoholik. Naštěstí to pochopili a nazvali to relaxováním s přáteli. Tak jsme se i zasmáli. Zase to připomínám, ale je přesně měsíc do Vánoc, téměř všichni se na vánoční svátky těší, proto věřím, že v neděli zapálíte první adventní svíčku na věnci. A co mi dalo zabrat vysvětlování o adventním věnci. Taková blbá dekorace na stůl, a přesto tak zajímavá pro ostatní, kteří naše tradice neznají. Baví mě vidět tyto rozdíly. Celé cestování je pro mě potom uvědoměním si, které věci mám doma tak automaticky, že si jich ani nedokážu patřičně užít nebo je dostatečně vnímat. Jídlo mi chutnalo, jen to mělo všechno takovou zvláštní chuť, že když jsem toho snědla víc, musela jsem to zajídat zeleninou nebo jejich výborným chlebem. Protože jsme toho objednali až moc, nabalili jsme si spoustu jídla do krabičky. Škoda jen, že zrovna chleba mi do krabičky nedali. A vzhledem k tomu, že jsem byla pozvána, nebudu si vymýšlet, že chci domů jedno nebo druhé. Po jídle jsme si dali černý čaj do těch miseček bez uch - neznám přesný název pro tyto spešl-šálky. Následně se platilo za vše přes $150! Neuvěřitelně moc. No bylo nám to vařeno s láskou a navíc tolik jídla! Já neplatila ani korunu a Anna s Igorem mě hodili domů až před barák. Prý si to v pondělí odpracuju ve fotostudiu, ať má Anna v práci nějakou tu pomoc a ať si aspoň ukousne během dne kousíček svačiny. Protože jak to znám i z domu, fotostudio před Vánocema praská ve švech.

Takže dnes jsem si jedna uplně královsky. Nejdřív ty špagety s dollaramy, ke kterým jsem ale udělala uplně dokonalou omáčku. Tak dobrá se mi už nikdy nepodaří udělat. To bylo moje první větší vaření tady v Kanadě a hned tak na jedničku. A teď ta uzbekistánská večeře, po které budu najezená ještě celý zítřek.