DEN 21, 22

DEN 21

Člověk má toho tolik v hlavě, že vlastně neví co dřív, zároveň mě ale v tento den čekala jediná povinnost. Dojít do práce a jít zpět domů. V práci už si začínám zažívat zvyk, že snídám až tam. Buď si uloupím toust, který si opeču a trochu pokapu máslem. Nebo musli nebo ovoce. Meloun cantaloupe, hrozny, sem tam uzobnu malinu nebo jahodu, když to zrovna ten den máme pro zákazníky. Podmínkou našeho jídla v práci je to, že nemáme jíst něco, čeho je málo – logicky a to, co je moc drahé. Na spotřebu sýru mi zatím nikdo nic neřekl. Nayen se mě ptá, jak se řekne česky „thank you“, na oplátku se učím korejské děkuji. Omaua! Ale napsat to neumím. Zato už si pamatuju, jak se píše moje jméno. Sice nemám uplně korejské krasopísmo, ale zapamatovala jsem si to myslím že uplně dobře. Nayen čučí jak puk, že jsem si to hned zapamatovala. Asi nemám jen fotografické oko, ale i paměť. Kéžby né na takové blbosti. I když člověk by se měl pořád sebevzdělávat. Proto hned co jdu z práce, přemýšlím nad tím, jak bych si tu mohla rozjet trošku focení a určitě bych měla najít nějaké akce zadarmo. Něco, co mě trochu obohatí. A pokud ne o nové poznatky, tak alespoň o vnímání angličtiny. S tou se sice můžete setkat u každého nákupu s prodavačema u pokladny, nicméně „pokladní fráze“ se naučíte během pár nákupů a víc vás to neobohatí. Pokud tedy nejste v obchodě speciálních potřeb pro cokoliv speciálního. Opět si s úsměvem vzpomínám na můj nákup foťáku v prvních dnech v Calgary, to mě obohatilo až moc, ale je třeba, aby se člověk pobavil na svůj účet. Naproti Blue Vinny Diner kde pracuji je Winners, outlet, o kterém jste už četli, a o kterém ještě budete číst. Nedávno jsem tam našla za necelých $10 kšiltovku s bambulí. Když jsem to psala holkám, nevěřily mi, že tu něco takového je. Tak jsem pořídila pár fotek pro představu. Nakonec zjišťuju, že by mi ani nevadilo to nosit. Vždyť tady stejně ta móda není uplně tak pěkná jako v evropě. Kšiltovky a rifle umí nosit téměř každý. Neříkám, že by se mi to nelíbilo, určitě si nějakou tu káro-košili a kšiltovku na cesty koupím. Už jen kvůli hrozným vlasům na cestách. Jen tu není tolik uměleckého nádechu jako kdekoliv jinde. V Itálii šarm, v Norsku kouzlo, ve Finsku se motá vše okolo designu, v Londýně jsme zatančily salsu ve stylovém baru a o maďarské Budapešti ani nemluvím. Bar Szimpla Kert je největší úlet. Doteď tam na stole mají naše vyřezané srdíčko, pokud to neprošlo rekonstrukcí, což pochybuju. A taky tam prodávali mrkve. Jo, normálně v baru byly mrkve v míse vedle starých telefonů a sušáku z hippie kadeřnictví. No nic, pryč od vzpomínek a mrakodrapů v Downtownu. Protože mě nečekalo žádné vyřizování ve městě, žádné aktivity, vydala jsem se kousek od domu směr Edworthy park. No kousek od domu znamená pěšky asi 30 minut. Procházela jsem samozřejmě né nejkratší cestou, ale potkala jsem spoustu lidí, kteří mě zdravili. Ono když tu procházíte ulicemi, tak většina lidí si myslí, že bydlíte v této čtvrti. Proto zdraví. Protože tu kromě pejskařů a běžců asi nikdo nejde pěšky dál tak 3,4 bloky od domu. Nebo mi to aspoň přijde. Všude jedou svýma kárama. Taky bych už chtěla svou vlastnit. Ale prozatím, když je hezky a nemám peníze na fitko, jsem ráda, že mám chůzi nejen jako dopravní prostředek, ale i jako zdravou formu mého denního pohybu. Do parku jsem šla s foťákem a zjistila, že mi jdou fotit na nový objektiv i docela dobrá nebo vtipná selfiečka. Jen ta hmotnost foťáku už dosahuje slušné hmotnosti činky. Ale nestěžuju si, další forma posilování. Na to, že jsem dnes nic moc nezažila, jsem se docela zase rozepsala. No večer využiju toho, že jede Vladan (spoubydla) do Safeway (něco jak u nás hypernova) a kupuju si dobrý chleba a čerstvě krájenou šunku, taky dýni. To budou hody!

DEN 22

Ráno do práce. Bylo docela napilno ráno. Během oběda už to nebylo tak slavné. Ale posnídala jsem, udělala si skvělý oběd, vše jak má být. Končila jsem v jednu. Sebrala jsem tips (dýžka) a šla ven na sluníčko. Dnes už není takové teplo, ale stále to šlo. Měla jsem jít na prohlídku k borcovi na macbook, nicméně z toho sešlo, protože dnes musím poslat $850 na budoucí bydlení – nájem + deposit. Tak nějak to znamená, že nemám peníze na Macbook. Nevadí, opět to počká, bydlení potřebuju samozřejmě víc a dám tomu přednost před mojí rozežraností. Omluvnou smsku píšu za pochodu a jedu směr domů. Doma si zjišťuji, kam jdu večer na přednášku a domluvám si sraz s Honzou a Zuzkou. Mezitím mě chytá nostalgická s Mišulkou. Před dvěma roky jsem měla jen den do odletu do Helsinek, kde Miška byla na erasmu. Chytá nás taková nostalgická, že se díváme na video z Helsinek a i z našeho posledního velice dobrodružného a velice levného výletu do Norska. Když člověk cestuje, tak si uvědomuje, kolik nutných věcí s sebou musí mít. A čím víc cestuje, tím víc zjistí, že potřebuje míň a míň věcí. Zbytek je rozmazlenost. Na těch cestách jsme byly obě rády, že máme jedna druhou. Tak si voláme. Facebook videohovor se seká, proto to vyměňujeme za Skype. Mišku vidím naopak. Do teďka jsem nepochopila, proč její kamera snímá vzhůru nohama, jak se to může stát? Kecáme kecáme, až je v kuchyni prý dým a smrad, protože spolubydlící spálila brambory. Seděla jsem asi metr a půl od sporáku a nic necítila ani neviděla. Tak moc pro mě jsou kamarádi důležití. Kecáš, nevnímáš, jsi ráda, že je vidíš. I vzhůru nohama. Možná jestli není ona kamera citlivá na momentální otočení zeměkoule ve vesmíru. Jenže to nikdy nezjistíme, která je hlavou vzhůru. Ono to vlastně ani určit nejde, když nevíš, kde je ve vesmíru směr nahoru, dolů, na západ. To nekonečno mě trochu děsí, proto jsem ráda, že jsem vlastně všem doma stále víceméně nablízku. Dovoláme, vyvětráme smrad spálených brambor, nachystám si hodovou večeři – tmavý chleba s výbornou šunkou a převleču se směr město. S Honzou pokecáme co je nového, co není, co práce, co nepráce, co angličtina. Dostanu zdarma kafe. Díky! Dodnes jsem dlužila peníze já Honzovi, teď dluží peníze on mě. Něco za něco. Dorazí Zuzka, loučíme se s Honzou a jdeme směr art centrum. Na přednášku o public spaces v Berlíně, Paříži a Calgary. Berlín jsem moc nepobrala. Paříž byla o dost zajímavější tématem, Larissa Fassler mluvila o prostorovém řešení nádraží Gare du Nord, pozorovala lidi, kolik jich projde, co mají na sobě. Jen jsem víc myslela, že to bude více z architektonického hlediska. A ono spíš to bylo o využívání tohoto prostoru jakými lidmi. Dotazů mělo publikum ovšem nejvíc ohledně Calgary. Probírala se část DT, 4 budovy. Je zajímavé, jak autorce přišlo zvláštní oblečení lidí v Paříži. Nadšení africkými a barevnými vzory přenesla i do svých skic. Naopak v Calgary počítala, kolik lidí projede na skateboardu a kolik jich má kšiltovky. Každý kus světa má to své. Tady v Kanadě mi trošku chyběly ty akce, na které jsem byla zvyklá při svých cestách nebo v Brně. Takové to posezení u malého kafíčka, výstavy, veganská jídla, sojová mléka, spousta těchto věcí. Ale ono kdo hledá, najde. Takže tahle přednáška ve mně vzbudila dojem, že tu budu přece jen mít nějaké umělečtější zážitky a akce, když jim půjdu naproti. Čtvrtek končí, na pozdní véču si dávám mrkev a ulehám na gauč s hledáním dalších zajímavých akcí.