DEN 19 a 20

DEN 19

Hodinu jógy zadarmo jsem nestihla a ze včerejšího cvičení mě bolí břicho jak nikdy. Dávám si ovesnou kaši se skořicí a už týden a půl rozdělaným bílým jogurtem. No jo, je tu docela drahý a v obrovském kelímku. Hledám macbook na kijiji (portál na inzerci, prodej věcí, služeb a hledání práce), hledám pro sebe auto na kijiji, vkládám inzeráty, posílám životopisy, pořád dokola. Do města se mi nechce. Na oběd jsem měla italské špagety s konzervovanýma rajčatama a mrkví a půlkou avokáda. Dnes je den, kdy jsem si i vlasy vyžehlila, když jdu večer do společnosti. Do Downtownu jedu tedy až okolo 5. hodiny. V nákupním centru Core v Downtownu zjišťuju, že je i zde Sephora, tak toho řádně využiju – i pár minut před zavíračkou. Jednou šplíchnu Chloe na vzorkový papírek, samozřejmě natáčím parfém směrem k sobě, aby to i přes papírek došplíchlo až na mou šálu. Nikdo se nepřišel zeptat, jestli něco potřebuji, to znamená, že parfém stříknu přímo na šálu, na obě zápěstí a pak i pod šálu, tam se vůně dostane do vězené a vydrží o něco dýl. Projdu si celé centrum, abych zjistila, co tu vše najdu a využiju místních toalet. Na internetu v sekci „careers“ opět hledám, zda tu nehledají někoho na práci. Zas skoro nic pro mě. Leda že bych si troufla na manažerku obchodu. To je blbej vtip. Tam, kde bych mohla mít trochu naděje, zítra pošlu životopis a dám i osobně. Vyjdu z Core nákupního centra a procházím si večerní nasvícenou 8Ave. Heej, look at me, look at me! Neotáčím se. A proto doběhne borec až za mnou. Prý jestli nejdu na drink. Odvětím, že jdu za kamarádama do restaurace, takže ne. V ruce držím mobil. Chce po mně číslo, že mi hned zavolá, abych měla i jeho. Chce vědět jméno. Nelžu mu, i když je trochu přičmoudlý. Nejsem přece rasista a v Calgary se mi hodí každý kontakt. Už mě prozvání a ptá se, z kama prý jsem. Z České republiky a jsem v Calgary jen chvilku. On je tu taky jen chvilku, je z Dubaje. Mrká na mě a já rázně řeknu, že nestíhám za kamarádama, tak že jdu a že třeba příště. Už si nepamatuju jeho jméno, ale ukládám si ho jako „Jake-Dubai-Calgary-ne!“ Přijde mi smska. Slečna, co mi chválila při mých prvních dnech v Calgary kabát a dala mi vizitku, se mi ozvala zpět. Zítra jdeme na kafe. Hledám tedy kavárnu, kde máme zítra sraz, abych nebloudila. Je 7PM a já se rozhodla dnes jít na meet up s lidma z couchsurfingu. Proč nepokecat anglicky nebo neposlouchat hospodskou kanadskou angličtinu. Navíc tam budou třeba nějací cizinci, se kterýma ráda pokecám taky. Dojdu do hospody. No a jak je teď poznat, že? Jdu naslepo podle intuice a ptám se, jestli jsou tu na meet up a zůstali na mě jen čučet. Pak mleli o tom, že jsou skupina co má ráda hiking. Tak jestli já nejsem přece jen špatně. Naštěstí hned po mně přichází ještě jeden chlapík, co se představuje. Tak zjišťuju, že jsem tedy správně. Najednou sedím mezi samými staršími lidmi, co chodí lyžovat, hikovat, běžkovat, lozit po skalách. Prý jestli chodím o víkendu lyžovat. Kdybych měla lyže a kdybych o víkendu nepracovala, hned bych jela. Postupně během večera nás tam bylo asi 15. I když jsem tam byla najednou jak člověk z lesa, co neumí anglicky, rozuměla jsem, o čem se baví a bylo docela veselo. Akorát mě to uvedlo trošku do deprese. Ach ta jazyková bariéra. Sem tam jsem něco řekla, občas se mě někdo na něco zeptal, ale i tak jsem z tama po hodině utekla. Aspoň jsem měla odvahu tam jít a mluvit. Což je velká pochvala pro mě, zítra si na nákupu koupím něco za odměnu. V Dollaramě (něco jak u nás vše za 30,-) jsem našla superlevné potraviny. Myslím, že na kvalitu momentálně hledět nebudu vzhledem k mé situaci ušetřit. A taky myslím, že nekvalitní špagety přežiju. Šla jsem přímočaře k c-trainu, protože jsem se bála, že v ulici potkám toho dubajského chlapíka. Nebyl špatný, ale nechápu, proč furt tito chlapi! Kam já cestuju, tam se seznámím s Egypťanama a těmato „odrůdama“. Jsou družní na každém rohu, asi proto. Na druhou stranu, vzpomněla jsem si, jak nám v Norsku kdysi právě Egypťan pomohl tím, že nás odvezl v noci téměř 70 km daleko po zasněžené skoro lesní cestě k našemu cíli. A nic se nám nestalo. Nevečeřela jsem, mám hlad. Doma si dávám mrkvu a ulehám k anglickému filmu s anglickými titulky. I když je na mě už dnes docela dost angličtiny v hlavě, musím! Musím se neustále učit a poslouchat. Na tom gauči, na kterém spím, se nemůžu skoro ani pohnout, stále mě totiž bolí břicho ze včerejšího cvičení. A jak!

DEN 20

Pecka den! The best day ever! Fakt! V očích slzy štěstí a dobré nálady.

Ráno jsem vstala nějak moc brzo, ale do pohody. Facebook mi ihned hlásil, že má být dnes v Calgary extrémní teplo. Moc tomu nevěřím. Jsem doma celé dopoledne, opět hledám na internetu práci. Našla jsem skvělé stránky na akce zdarma i za peníze. Samozřejmě jsem ty za peníze vyfiltrovala a už jsem hledala, kam můžu jít na tai-chi zadarmo, kam na workshop origami taky zdarma. Bohužel jako již pracující člověk mám smůlu na ty nejlepší free-ticket akce. Aspoň jsem si zarezervovala místo na přednášce o veřejném prostoru v Calgary a v ostatních městech – především evropských. Tak si rozšířím slovní zásobu a doufám, že to bude i něco zajímavého. To by člověk nevěřil, kolik zabere času to hledání všeho možného na internetu! Dnes v 5PM mám „to rande“ se slečnou, co mi první dny v DT (rozuměj Downtown) pochválila kabát. Nebudu přece ale celý den sedět doma, takže jedu do DT už dřív. Trošku předpokládám, že dnes bude fakt teplo, proto si neberu zimní bundu ale jen svůj oblíbený sako-kabátek. Během cesty na c-train si nadávám, proč mám tolik vrstev na sobě. Vyslíkám se do trička a co můžu, to narvu do svého festivalového plátěného Zoot batůžku, zbytek musím nosit v rukách. Na zastávce c-trainu cedule ukazuje 22°C! Už teď vím, že si dnes potřebuju nakoupit nějaké jídlo. Na oběd jsem měla totiž opět špagety s konzervovanýma rajčatama a mrkví, tentokrát byl oběd pro změnu obohacený o toustový sýr – dokonce dvěma plátky. V DT mám spoustu času. Protože je fakt nádherně, užívám si pozorování lidí! Je směšné pozorovat, jak utíkají na ctrain, když jim do 5 minut jede další. Jeden pán si kvůli vlaku nedokouřil ani cigaretu do pohody, málem mu spadly gatě, ale c-train stihl. V Core (nákupní centrum) jsem povýšila. Konkrétně v Sephoře. Tentokrát zkouším nejen parfém, ale i rtěnky. Mají tady sakra i zelenou rtěnku. Tu vyzkouším až příště. I modrou, černou, stříbrnou, hned bych se tu vyřádila. Až mám na sobě správný odstín rtěnky, jdu k Chloe a rovnou se parfémuju. Papírek nepapírek. Pak mě tak napadá, mám hrozně suché ruce. Zkouším všechny druhy vůní nějakých krémů, vyberu nejsympatičtější vůni a ruce už jsou taky spoko. Mířím směr H&M. Mají tady dokonalé zimní bundy. Zkouším velikost M a připadnu si jak mravenec. V té bundě se ještě vyfotím, protože tak obrovskou a huňatou jsem na sobě nikdy neměla. Přišla jsem si uplně malinká. Chtěla jsem rozdávat životopisy, ale zanesla jsem jen 2 a pak se vrátila do HMka. Koupila jsem si novou halenku, takovou s delším rukávem. Tu tady potřebuju! Fakt. A pak vidím skvělé naušice. Ale ty koupím až někdy za odměnu. Když jsme u těch náušnic, vzpomínám si na náš skrytý slovní fotbal v Jeseníkách. S Žandou a Peťkou. A nemohly jsme se shodnout, zda je tam dlouhý nebo krátký A! A teď píšu opět automaticky krátké. Místo toho kupuju naušnice jinačí, náhradní, abych nešla zklamaná, že mám jen halenku. A co teprve tohle! Na pult slečny prodavačky hážu obrovské ponožko-papuče. Zevnitř huňatý kožíšek, zvenku červený vzor pleteného světru. Viz fotka na instagramu. Takové kanadské chill-home-ponožky. Peckovní, mám z nich šíleně velkou radost! Pro tu radost se stavím směrem zpět do Sephory. Abych si šplíchla Chloe i do igelitky na šátek a nové věci. Možná jsem už trochu přeparfémovaná, ale bohužel to přežiju já i kolemjdoucí. Venku je sice teplo, ale dost fouká, to hned ta vůně stejně zmizí. Cestou z nákupního střediska ven mi podává borec nějaký vzorek krému. Nechci. Ale prý je to speciální vzorek ode mě. V hlavě mám několik myšlenek. Snaží se mě nalákat, ale stejně nenaláká, protože nemám ani dolar navíc na nějaký krém za bůhví kolik. Samořejmě jsem cíleně vešla do obchodu. Ptá se mě z kama jsem, na jak dlouho tu jsem a tak. Tak jsem opět aspoň součástí dalšího rozhovoru v angličtině, a když bych nutně potřebovala, budu dělat, že nerozumím. Vyplatila se. Odchzím se vzorkem drahého krému, aniž by mi nabízel celé strašně výhodné balení. Jakkdyby tušil, že o pleťové a tělové krémy tu mám velkou nouzi. Jdu tedy ven. V Dollaramě si kupuju něco malého, dobrého, levného, abych si mohla sednout na lavičku a pozorovat. Potřebuju ještě novou kabelku. Ale to taky až příště. Můj plátěný batůžek potřebuje nutně vyprat. Jenže nemám kam dát věci. Cestou k lavičce v miniparčíku uprostřed DT se stavím v CIBC (moje banka) a poprvé vkládám šek s mou první výplatou za říjen. Je to tak hrozně zvláštní pocit dělat něco poprvé. A tady mám ty situace skoro denně. Blíží se 5PM a Christine mi píše, že bude mít trochu zpoždění. Já stejně netrefila uličku, tak jsem nemusela aspoň pospíchat. Christine mě pozvala na kafe a už to bylo. Strašně jsem se na to setkání těšila. Ona je krásná, ukecaná a byla sranda. Rozumněla jsem jí vše a skákaly jsme si neustále do řeči. Bavily jsme se samozřejmě o Kanadě, cestování, rodině, kamarádech a tak. Pozvala mě v sobotu na večeři se svýma kamarádama a nějakou konferenci po večeři. Nevím uplně přesně, co to bude, ale beru vše. První věc co mě napadá – nemám si co oblíct a nemám kabelku. Sakra nemám ani slušné boty, všude chodím ve svých nej Airmaxech! Plánujeme společné předvánoční divadlo. Ta jedna upovídaná hodina s Christine mi říká, že mě to tady bude bavit! Christine je velká cestovatelka odmalička. Je jednou z těch typicky filmových postav amerického filmu. Je dcerou tatínka, který se kvůli práci i s rodinou stěhoval z Vancouveru do Číny, z Číny do New Yorku, z New Yorku do Vancouveru, tam loni vystudovala univerzitu a ještě kdesi bydlela. Těším se na sobotu na naši společnou akci. Konečně se tu něco děje. Včerejší trochu nervózní a divný sedánek s lidma z couchsurfingu mě trošku pozastavil v nadšení, ale dnes jsem nabitá energií, nadšením a úsměvem na 200%!!! Blížím se opět k Dollaramě. Kupuju špagety, olivy, nějaké krekry bez soli, kde ve složení je sůl. Tak nevím. Každopádně jsou levné. Kupuju si i nějaké dobrůtky na horší časy, oříšky a žvýkačky Orbit, který tu nesou název Excel. Kupuju si i javorový sirup, který mi musí vydržet celý rok nebo aspoň pekelně dlouhou dobu, protože je to obrovské balení plné cukru. Kupuju rýži, nějakou šťávu, co vypadá jako džus. Velký nákup tahám s sebou c-trainem. V mobilu vybitá baterka a málem jsem po tmě bez GPS netrefila domů, protože jsem vystoupila o jednu autobusovou zastávku dál. Uf, jsem doma. Chlubím se novými věcmi a ptám se na pár rad do života v Kanadě. Svět je boží! A je ještě lepší, protože „Jake-Dubai-Calgary-ne!“ se naštěstí neozval. Dnes mám tak skvělou náladu, že se těším na každý další takový den, co tu prožiju! Večer se na bytě bavíme pozorováním výsledků voleb. Ono tak i tak jde ten svět do kša, jen já se mám pořád nejlíp. Ostatně jako vždy - můj klasický optimistický standard.