Z Londýna přes Vancouver do Calgary

Na Westhall stanici jsem čekala opět na NationalExpress autobus, tentokrát směr Gatwick – terminal North. Autobus měl zpoždění 25 minut! O to méně jsem měla času na letišti. Sakra málo času na letišti!

Na odbavování jsem jela do prvního patra, ukázala svůj zvací dopis do Kanady a udělala Check-in. Paní na odbavování zavazadel mi ale říká, že nemám zavazadlo zaplacené. Vysvětlila mi, co tedy dělat. Platba opět na terminálu. Berou MasterCard. Uf. Poprvé to kartu nesežralo. Podruhé taky ne. Chce se mi brečet, proč mou kartou nelze platit. Zavolám obsluhu, strčím kartu do terminálu a rázem byla platba přijata. Možná těma nervama jsem to rvala naopak nebo nevím. Zavazadlo odbavené. Už jen kontrola příručku a je to.

U Gate 47 směr Vancouver jsem byla jako jedna z prvních. Do odpadkového koše vyhodím zbytek pomačkané bábovky z krabičky, ve které byl předtím hamburger ze včerejšího večera. Jelikož jsem měla sedadlo hned 2F (rozuměj uplně vepředu), šla jsem do letadla jako jedna z prvních. Tohle budu dělat častěji, člověk má aspoň prostor k tomu rozmyslet si, co si bude dávat nahoru do zavazadlového prostoru a co si nechá u sebe. Seděla jsem s paní, co letěla do Edmontonu. Paní moc výřečná nebyla.

K obědu jsem měla lasagne, dostali jsme sendviče, nějaké housky, zákusek, vodu, čaj, džus, víno… Nízkonákladovka WestJet byla se servisem nad mé očekávání. Ve Vancouveru přesedám, nemám moc času a musím ještě na imigrační. Bůhví kolik tam bude lidí, jak moc se zdržím a co po mně budou vše chtít. Na imigračním byl nádherný policajt, securiťák či jak ho nazvat. No usměvavý sympaťák. Zeptal se mě, co mě přivádí do Kanady. Working Holiday. Ještě pár otázek, zda jsem si někdy měnila jméno, jestli jsem byla někdy zadržená policií a bylo to vše. Během 5 minut bylo vše vyřízeno.

Spoj Vancouver-Calgary byl už jen třešničkou na dortu celého cestování. Voda a sušenky, od jednoho postaršího páru z Calgary jsem dostala Cookies. Tato paní byla výřečná naopak až moc. Zatímco jsem chvilkami hleděla z okna na podvečerní Rocky Mountains, mlela a mlela, ale já byla ráda, protože jsem se snažila pochytit vše, o čem byla řeč. Líbilo se jí, že jsem znalá v oblasti fotky a nábytku, pobavily jsme se o cestování, o Praze, o tom, že mají syna ve Skotsku a byli u něj na návštěvě na tři týdny. Paní se jmenovala Lucia. Říkala, že jediné co potřebuji k lepší angličtině je mluvit. A má pravdu. Proto si denně chci napsat aspoň nějaká slovíčka, ať je potom můžu tahat „z rukávu“.

Na letišti už na mě bude čekat Honza a kluci, kteří nás odvezou na svá místa. Honza bude bydlet u nich, já chvilku u Danči. Jsem si myslela…

Honza mě na letišti čekal podle domluvy, ale tak nějak bez odvozu. Dali jsme si na posilněnou slivovici, kterou měl hned nahoře v kufru. Chvilku jsme kroužili s kufry sem a tam, nakonec jsem se zeptala řidiče jediného autobusu, který navíc stál mimo zastávku, jestli jede směr Downtown (centrum), kde chytneme c-train k Danči, kde nakonec přespíme oba dva. Po krátkém rozhovoru taháme kufry do autobusu a zjišťujeme, že se u řidiče nedá platit v papírovkách tak, že vám vrátí. Háže se to do kasičky a my měli nejdrobnější jedině papírovou 20$ v peněžence. Tak nás vzal prostě zadarmo k nejbližšímu c-trainu. Odtud jsme už jeli s lístkama na Canyon Meadows. Z této zastávky nás čekala 25minutová chůze s kuframa. Můj kufr už má jen jedno funkční kolečko. Ruce máme vytahané jak opice a chce se nám spát.

Našli jsme Dančin domeček, kde bydlí s přítelem Alexem. Myslela jsem si, že usnu hned. Ale vyčerpání mi to už moc nedovolovalo, a i když vyhrál spánek, tak jsem se pořád budila. Ono v České republice bylo tou dobou už totiž ráno.