Den před odletem!

Vstávání ve svém pokojíku jako vždy.

Jsem nedospaná touhou už být TAM!

Do kufru jsem sbalila to nejnutnější - a tak moc jsem se bála, že nesplním limit 20 kg, že jsem měla necelých 13 kg. A opravdu by mi to vystačilo. Aspoň jsem si mohla navymýšlet, které věci si chci přibalit. Ono člověk když si zvykne cestovat všude jen s příručním zavazadlem, tak se lehce sbalí kamkoliv. Rozdíl mezi těmito výlety na týden a ročním pobytem v Kanadě je sice značný, ale v balení nepřemýšlíte ani tolik nad tím, kolik si vzít ponožek jako spíš nad tím, že vůbec nevíte, co je levné, co dokoupíte, co vezmete s sebou z domu. Samozřejmě co nejvíc věcí, nicméně těch, které jsou v Kanadě opravdu drahé. Třeba koření a léky.

Loučení na letišti, let směr Londýn. Člověk zírá do blba, hlavou se mu honí všechny myšlenky. A ve výsledku stejně jen zíráte do blba a v hlavě prázdno. Otázky jak to všechno dopadne, co budu dělat první den v Calgary, že se nedorozumím, to mi znělo v hlavě jen doma. Až jste na cestách, myslíte jen na to, abyste byli všude včas a myšlenka, že nebudu mít práci nebo že nenajdu auto ke koupi, je pryč.

Na cestě do Londýna jsem seděla u okýnka. Krásný výhled na západ slunce. Vedle mě sedí paní, která jela kdysi jako au-pair do Londýna, našla si tam muže svých snů, ukazovala mi dvě krásné děti v displeji jednoho ze svých mobilů. Druhý spolucestující v mé řadě na mé straně byl kluk, co měl vystudovanou chemii. Z chemické střední šel pracovat s nějakými chemickými látkami a teď je v důchodě. Jo, bylo mu necelých 30 a je v důchodě. Řekla jsem si chudák, že je v důchodě kvůli chemikáliím, které mu vzaly všechny radosti a starosti všedního dne. Že vlastně on je tím člověkem, kterého zničila jeho záliba. Jen tak mezi řečí se s paní vedle mě dozvídáme, že je v důchodě kvůli depresím. Člověk přesně v opozici se mnou! No letěl letadlem poprvé za svým kamarádem, nabídla jsem mu místo u okýnka, ale odmítl.

V Londýně nestíhám autobus směr Waterloo, podle mapy čekám špatně na zastávce jen pro soukromé společnosti a pro taxíky (doposud jsem myslela, že mám dobrý orientační smysl) a s během s mým 12kilovým batohem a 20kilovým zavazadlem běžím podchodem směrem k autobusu. Přiběhla jsem cca půl minuty po odjezdu a do teď nevím, zda jsem ten autobus opravdu nestihla, a nebo měl už čtvrthodinové zpoždění, protože mě paní poslala do řady, kde všichni ostatní stáli podle výrazů už docela dlouhou dobu. Na Waterloo mě čekal Jirka. Dali jsme si cidera co se jmenoval asi Treachers a dvakrát omylem objednal i Hamburger s hranolkami a cibulovými kroužky. Jestli jsem snědla půlku, tak to bylo moc. Dorazili jsme na byt, tam si dali pár štamprlí slivovice, pár štamprlí tatranského čaje, který jsem vezla z bezcelní zóny, našel se autobus pro mě směr Gatwick na další den a šlo se spát. Asi v 1 ráno.